╭─────୨୧─────╮

"Přidušené, chřadnoucí podzimní sluneční paprsky osvětlily dílo noci."

╰───────────╯

Rodili jste někdy? Dítě. Vy osobně. Ano? Ne? Já taky ne. Ale z vyprávění a četby bych svou momentální bolest umístil na podobnou úroveň jako porodní. Omluvte mě, dámy, pokud jste tímto příměrem dotčeny nebo pohoršeny.

Očima jsem nemohl zaostřit. Všechno bylo jako za mléčným sklem, v 3D kině bez 3D brýlí. K tomu se svět jako v opilecké vizi nevyzpytatelně točil, nahýbal, rozvlňoval. Ani zavřená víčka mi nedarovala požehnanou tmu. Tlačila a problikávaly jimi bledé blesky. Optický bludný jev? Aktualizace mozkového softwaru načítáním programu „paúhoří elektrické výboje"? Vím já?

U všech všudy, Marone, vzmuž se! Máš za sebou horší věci... Skoro jsi i přežil vlastní smrt... Takováhle prkotina tě nemůže rozházet! Omámený, otupený coby školákova týden neořezaná rýsovací tužka jsem pomocí záškubů vyháněl brnivou křeč nohou, abych jich mohl použít. Pohyb! Nahoru. To zvládnu. Pokrčit nohy v kolenou. Zaseknout ohyby prstů ruky za skříňku. Napřimovat. Zvolna, zvolna a... Ne, tohle nezvládnu. Z boku dlaně jsem si udělal roubík, protože jsem nemínil o sobě křikem podat depeši sousedstvu v okruhu tří nejbližších domů. Moment. Depeše je písemná, že? Jde depešovat hlasem? Eh? Plácám blbosti.

Druhý pokus. Zaměnil jsem úhel úchopu v nadějném předpokladu lepšího zapření. Problematicky dosažený sukces nastal pár chvil na to. Ihned poté jsem však zaregistroval neobvyklý úkaz. Na sobě. Moje ruka přilnula k výše zmíněné skříňce. Dokonce i s natažením prstů se nenechala snadno oddělit. Prostě... Držela. Držela? Držela! Přísavky! Ono to fungovalo! Mé sérum hlásilo první potvrditelné projevy. Značně větší užitá síla zabrala, abych se odlepil. Pohrůžka stoupání bolesti i ztráty vědomí mi nicméně zcela logicky zakazovala blíže se tímto unikem okamžitě zaobírat.

Více než došel, jsem se doplahočil do ložnice. Přibližně po čtvrthodině, s určitou oboustrannou časovou odchylkovou tolerancí. Neustále sevřený bolem, ale povzbuzený pýchou z odkrývajících se výsledků šíleného auto-experimentu. Zalžičkoval jsem se na pokojně oddychujícího Koura. Ležící na boku měl ideální výchozí stav pro tenhle přiléhavý, intimní typ mazlení v poloze lžiček; já tentokrát dělal tu větší z nich. Jak pohodlné. Nenarušila se mu pravidelnost nádechů a výdechů, asi jsem jej nevzbudil. Že bych...? Vyzpovídání spícímu je taky vyzpovídání. „Kouro..." šeptajíc, jsem si zapletl nohy mezi jeho, „Nedělám chybu? Neměl bych ti o tom říct?". Zas a znovu. Tatáž otázka. Musel jsem se řečnicky ptát. Nejen věc Adama, také můj plán. Nezviklal by Kouro má rozhodnutí? Nelitoval by svých rozhodnutí? Nepřehodnotil by náš vztah? Nechtěl by se zaangažovat? „Věřím ti, ale ne zas až tak moc. Rozumíš? Nebo... já nevím," bezvýchodný monolog, „Miluju tě," políbil jsem ho na lopatku a šetřil slovy i silami.

Úsvit nelze rovnítkem propojit s odezněním bolesti a úlevou, v což jsem doufal. Přidušené, chřadnoucí podzimní sluneční paprsky osvětlily dílo noci. Pod tenkým volným trikem se na mně rozprostíralo pole tmavých podlitinových kaněk s rozsahem od průměru propisky až po průřez grapefruitem. „Do hajzlu," zaklel jsem si pro sebe nehlučně. Tolik krve vylité pod kůží. Zbláznily se mi žíly?!

O celkové relevantnosti té nádhery jsem se upaloval informovat před zrcadlo. Pozoruhodně rychle, abych pravdu řekl. Čím to? Gepardí hbitost? Pouhopouhá rozjitřenost? Pravděpodobně první možnost je správná. Oblečení se mi totiž v rámci rychlovysvlékání povedlo s minimálním úsilím rozervat na cáry. Ta síla... Dopady séra byly zřetelně viditelné. Rameny počínaje, kotníky konče jsem byl modro-failovo-zeleno-žluto-hnědě strakatý modřinami. Normálním lidem by toto stačilo, aby si přestali zahrávat s čímkoliv, k tomu vedoucímu. Na druhou dávku by ani v nejmenším nepomysleli. Avšak dobře víme, já nejsem moc normální. Modřiny mě snad nezabijí, ne? Snad.