╭─────୨୧─────╮

"...bylo to, jak jsme si to spolu vysnili."

╰───────────╯

Upřímně jsem měl strach, jak zareaguje. Poprvé v životě, jsem ztratil jistotu v hrdosti ohledně vlastních výtvorů. „Jo tohle," vydal jsem ze sebe, „asi sis o mně nemyslel nejlepší věci?".

Kouro se nicméně nepřestal usmívat: „Popravdě, zdálo se mi to obdivuhodné. Možná závadné z etického hlediska, ale čert to vem! Moc tvých vynálezů... to... bylo to, jak jsme si to spolu vysnili. Vzpomínáš? Jednou jsme seděli na střeše, koukali na hvězdy a mluvili o životě. A o těch nejlepších přístrojích, které spolu vynalezneme, a které vejdou do dějin coby legendy. Tobě se to, kamaráde, povedlo,".

Jeho úsměv a slova mě přiváděly do rozpaků. Kruci. Dával mi pocítit prazvláštní kombinaci pocitů, jimž patrně dominovala vina a výčitky. Mohl jsem ho kontaktovat já. Mohl jsem. Věděl jsem, kde ho hledat. Proč jsem ho odstřihl od svého života? Co se se mnou stalo? Rozčarování a naštvanost z vyloučení mi zaslepily mysl natolik, že z ní vymazal nejlepšího kamaráda? Z „našich" snů se stal „můj" sen. To je tak sobecké! „Kouro, poslouchej..." v tu chvíli mi došlo, že není moudré se zde zdržovat pro případ, že by recepční kontaktovala vedení PWIT, tedy Viktorii, jak jsem jí v podstatě poradil, „Neměl bych tu být. Bylo by možné tuto konverzaci dále rozvést později a hlavně někde jinde?"

„Neměl bys tu být? Když to říkáš," Kouro si zkontroloval hodinky, ve tváři bylo možné vypozorovat lehké zklamání, „pracovní doba mi končí o půl šesté. Můžeme se pak někde sejít. U radnice?"

„Ne! U radnice ne! Chci říct... však víš... měl bych být mrtvý. Upřednostňoval bych místa s menší koncentrací lidí,".

„Ach tak!" ušklíbl se, vzal do rukou propisovací tužku, kousek papíru a začal něco psát, „V takovém případě přijď v šest na tuhle adresu," podal mi právě dopsané řádky. Ten rukopis. Pořád stejný jako za školních let. Uhlazený. Nakloněný doleva. Působil vznešeně.

Název ulice ani číslo popisné mi nic neříkal, ale nebyl jsem proti: „Budu tam. Spolehni se,".

„Ujednáno," Kouro natáhl ruku k potřesení. Rád jsem ji krátce stiskl, než jsem odešel.

Dveře se zavřely. Zrudl jsem. Počkat! Nedomluvil jsem si zrovna rande, že ne?! Ne. Ne, to ne. V žádném případě. Jen přátelské setkání. Budeme vzpomínat na školu. Nic míň, nic víc. Pokecáme. Jasně. Dva kamarádi. Jo. Přesně tak. Přečetl jsem opakovaně adresu, kterou napsal. Beztak to bude nějaký opuštěný dům nebo zapomenutý bar. Myslel jsem si.

Jenže jsem se mýlil. Slyšíte dobře. I já se někdy mýlím. Zbývající čas do šesté hodiny večerní jsem se procházel městem. Převážně po sídlištích nebo vilkových čtvrtích. Nechtěl jsem být přeci prozrazen, a co si budeme povídat, kapuce není nejúčinnější kamufláž. Pár minut před smluveným časem jsem již dorazil tam, kde jsme se měli sejít. Nebylo to liduprázdné, klidné místo, jaké bych po našem rozhovoru očekával. Šlo o ulici s nově zbudovanými bytovými domy, kousek od dost frekventované městské třídy. Ach jo. To jsem si pomohl. Jako bych mu neříkal „s menší koncentrací lidí"!