╭─────୨୧─────╮

"Jste mi, mladý muži, povědomý. Jak že se jmenujete?"

╰───────────╯

Kouro mě doprovodil k nemocniční recepci, kde od postarší zdravotní sestry, již její zaměstnání viditelně nebralo, požadoval akutní přijetí na pohotovost. Jejich plamenného hovoru jsem se neúčastnil, zato jsem úzkostně pozoroval plahočící se zbídačené pacienty v proužkovaných nemocničních pyžamech a flanelových županech, které pamatují minulé století. Vězni dříve taky chodili pruhovaní. Je vůbec nemocnice od vězení něčím jiná? Lidé do obou zařízení chodí nedobrovolně, zůstávají tam různě dlouhou dobu, nemají žádnou svobodu, nevychází ven, musí poslouchat a dodržovat extra předpisy navíc, návštěvy jim povolují jednou za čas, jsou pod nepřetržitým dohledem, dostávají hrozné jídlo a někteří se už domů nevrátí... Je to stejné. Stejně příšerné.

„Polovina města včera ve večerních hodinách zažila enormní výpadek elektrického proudu, jehož příčina stále zůstává záha-" vyslechl jsem neúplnou větu ze zpravodajské relace na sdílené televizi pověšené u stropu, než nějaký nezdvořilý chuligán přepnul program na něco, co jeho nejvíce zajímalo. Domyslel jsem si, že dokončená zpráva měla znít „příčina zůstává záhadou". Myslím, že záhadou to i zůstane. Doufejme...

U jaké televizní zábavy držitel ovládacího zařízení skončil, jsem se už nedozvěděl. Můj drahý si mě po nucené rozlučce s neochotnou recepční vedl do jiného nemocničního pavilonu. Koho by napadlo, jaké potíže budou doktoři dělat, když jsem jako poslušný správný občan nepřinesl doklady o totožnosti a pojištění! Nekáže jim Hippokratova přísaha přednostně pomáhat, zachraňovat, místo nelogického vymrzování nějakých kartiček? Ať si zařídili svůj systém jakkoliv, protekční vyšetření jedním lékařem jsem měl jisté.

Doslovně pod ruce jsem přišel MUDr. Cocoraiovi. Tedy Cocoraiovi staršímu, Kourovu otci. Pokud už na mě musel někdo sahat, to, že se do značné míry podobal Kourovi, dělalo celý zážitek snesitelnější. Musel jsem se svléct, pochopitelně, sundat vlastnoručně motané obvazy, pochopitelně, a chtěl vysvětlit, jak jsem k tomu přišel... pochopitelně. Strategické „nevím" mi možná získalo čas, ale opodstatněně jsem se obával výsledků rozborů mých krevních odběrů, doprovázených sérií souvisejících testů.

„Jste mi, mladý muži, povědomý. Jak že se jmenujete?" tázal se pan Cocorai, připravený doplnit mou odpověď do jedné z kolonek lékařské zprávy. Používal ještě psací stroj. Stylové. V dnešních dnech vzácnost. Líbil se mi, jenže slyšet Cocoraiovy prsty klapat na něm jakékoliv ze jmen, která se se mnou kdy pojila, nebylo vskutku mým přáním.

Nahý do půl těla, sedící na ložné ploše čalouněného vyšetřovacího lehátka mentolové barvy jsem osnoval, jestli by nešla tahle zapeklitost nějak zamluvit. Připravoval jsem taktní žádost o mlčenlivost, založenou na falši, jenomže se objevil nečekaný dějový zvrat.

„Maron," padla odpověď nikoliv z mých úst, nýbrž z úst toho, kdo do poslední chvíle, jako třetí a poslední přítomný, opíral záda o zeď a bedlivě observoval. Kouro. Kouro, proč?!

„Prosím?" otočil se lékař na sedátku kolečkové židle ke svému potomkovi.

Zakroutil jsem zvolna hlavou, apelujíc neverbálně na Koura, ať se neopováží říct to znova. Neříkej to! Nepokračuj! „Jmenuje se Maron," pravil v odporu všemu rozumu. Zdál se mít scénář skálopevně pod kontrolou, ale já měl pocit, že tahle skála se co nevidět rozdrolí na štěrk.

„Ten „Maron"? Ten z novin a televize? Snažíš se mi tu, synu, říct, že mám před sebou na stole nejhledanějšího sériového vraha posledních let? Že tvůj kamarád je brutální sériový vrah?" promluvil po dobré půlminutě Kourův otec a já věděl, že jsme to podělali.