╭─────୨୧─────╮

"Jak si to dovolili?"

╰───────────╯

Těsně před vchodem mi ovšem cestu zastoupil kdosi. Vlastně cosi velkého. A... kamenného? Kamenný obr?! Vypadal jako člověk, ale vysoký asi tři metry. Nevykazoval nicméně známky vlastní inteligence, či schopnosti řeči. Zkrátka od pohledu velký neohrabaný balvan. Textura jeho povrchu skutečně měla vzezření kamene, s jistotou jsem však druh materiálu nedokázal určit. Kdybych sám nevytvářel neuvěřitelné věci, nevěřil bych vlastním očím. To, že disponuji vysokou inteligencí, neznamená, že jsem na tom stejně dobře i po pohybové stránce, bohužel. Mé chabé pokusy o poškození obrova zevnějšku fyzickou silou, či o následný taktický ústup, byly pramálo platné. Jeden by neřekl, jak bude „ta věc" rychlá. Kdybych tak měl u sebe nějakou střelnou zbraň, možná bych měl šanci. Jenže já ji zrovna neměl. A bum! Tma. Zřejmě jsem dostal ránu do hlavy. Nevím, co se pak dělo. Nechápal jsem, co tam ten obr dělal? Odkud se vzal? Kdo jej poslal? Co chtěl? Jak o mně věděl?

Vzbudil jsem se, dle mého skromného odhadu, v severní části města po zhruba dvou hodinách. Sedící opřený o zeď v místnosti, připomínající skautskou klubovnu, na mou osobu civěla skupina lidí prapodivného zevnějšku.

„Konečně se to povedlo! Pak jim musíme poděkovat a... Hele, je vzhůru," řekla polohlasně tmavovlasá žena sedící u stolu. Hned jsem ji poznal. Nebylo pochyb. Byla to ta z toho plesu.

Ohmatal jsem nenápadně všechny kapsy. Prázdné. Vzali mi veškeré věci! Jak si to dovolili? Nejdřív jsem myslel, že jsou to nějací policisté nebo někdo od tajných služeb. Brzy mi však docvaklo, že to tak nebude. Žádná pouta, žádná profesionalita, to by se pravým poldům nestalo. Můj pohled následně zabloudil na kulatý konferenční stolek pod oknem. Cože? To je... To je... Moje lepidlová pistole! V ten okamžik mi došly dvě věci. Jednak nutnost vymyslet mému novému vynálezu nějaké důstojné jméno a jednak, že tu něco nehraje.

„Pane Marone, mohu prosím..." začal vysoký muž s brýlemi než jsem ho přerušil.

„Odkud ji máte?!"

„Prosím? Já nerozumím," vydal ze sebe koktavě. Očividně chápavější kolega mu naznačil pokynutím hlavy směrem ke stolku, co myslím.

„Ach tak! No, víte, my..." začal ten s brýlemi mluvit.

„My nemáme povinnost vám tuto informaci sdělovat! Teď se budeme ptát my," skočila mu do řeči rázně ta tmavovláska. Mluvila velmi zvláštním tónem. Asi chtěla působit seriózně a zastrašovat, jenže zároveň byla v jejím hlase jakási nadšenost a natěšenost.

Nehodlal jsem ztratit důstojnost nebo říct něco, čeho bych mohl litovat. Založil jsem si ruce, nepatrně se pošoupl blíž stolku s mou zbraní a dělal, že poslouchám jejich otravné řeči. Mezitím jsem ovšem mapoval situaci a čekal na vhodnou chvíli.