╭─────୨୧─────╮

" ...a ač se k sobě už od počátku šestnáctého století jaksi prosebně napínají, nikdy se nepotkají."

╰───────────╯

Byl jsem pevně odhodlaný uvést věci do pohybu. Po nevýhodné nemocniční odmlce jsem musel všechno dohnat a stáhnout časový deficit. I kdybych si po fyzické stránce nevěřil, což se netýkalo momentální situace, pro Viktorovo DNA bych se vypravil. Šlo o život. Jeho – Viktorův – život...

Než zapadající sluneční kotouč následujícího dne dosáhl snížení až k obzoru, zahájili jsme s Kourem potřebné preparace. Dohodli jsme si volně stavěný plán, který se měl improvizačně odvíjet podle sledu událostí při jeho samotném vykonávání. Rozebrali jsme opatření pro všechny možné situace, která nám přišly na mysl. Div jsme nevyčerpali většinu mezinárodní abecedy, abychom byli s to označit písmenky to množství plánů. Jakmile se prostě sejdou dva velké mozky, jenom „plán A" a „plán B" neznamenají vyhovující počet. Oblečení jsme sladili do tmavých, ve tmě méně nápadných tónů, avšak zachovali mu civilní každodenní ráz, jež by nebyl usvědčujícím terčem na oko. Od toho, abychom s sebou coby pojistku vzali střelnou zbraň, jsem Koura po vlastních nekrátkých zvažováních odradil. Měl jsem strach vidět, vlastně po letech, své zploditele. Nebyl to ovšem ten strach, kterého by mě zbavila nějaká železná kulka v kapse.

Když jsem v autě do navigace nejistě naklapával příslušnou adresu našeho cíle, vyplavovalo se mi do mozku nepříjemné množství nemilých vzpomínek. Vracet se do míst jako kdyby zapovězených, z nichž jsem byl vyhoštěn, si po mně žádalo velkou dávku duševní síly a sebekontroly. Zdálo se, že se tam přibližujeme šnečím tempem, že kola auta se protáčí naprázdno a my vázneme zaseknutí na místě. Přese vše se nám podařilo dosáhnout výchozího místa, odkud to bylo k mému rodnému domu na docházkovou vzdálenost. Tou dobou by nebe mělo začínat být poseto hvězdami. Dnes nicméně celé město halila jako peřina neprostupná šedá těžce působící masa mraků.

Bezchybně synchronizovanou chůzí jsme naše těla dopravili před dnešní „cílovou destinaci", rodinnou vilu, vypovídající o zašlých slavných časech, kdy ji mí předci před generacemi zbudovali, tehdy ještě na předměstí, které v současnosti tvořilo čtvrť koukolem obestavěnou.

„Nervózní?" zmáčkl mi Kouro ruku, abych výrazněji pociťoval jeho zúčastněnost a oporu, již jsem v něm měl.

„Trochu..." zamumlal jsem v dlouhém, úzkostlivě podkresleném výdechu.

„Nebuď. Dobře to dopadne," vlepil mi na tvář pusu, „Hodně štestí,". S pomalou ladností vyprošťoval naše prsty ze vzájemného spleteného objetí. Asociovalo mi to Michelangelovu renesanční fresku z Vatikánské Sixtinské kaple, výjev z knihy Genesis – Stvoření Adama. Ruce na ní jsou snad nejslavnějším zachycením končetin na světě, byly tisíckráte parafrázovány, parodovány... a ač se k sobě už od počátku šestnáctého století jaksi prosebně napínají, nikdy se nepotkají.

Kývl jsem na znamení své připravenosti i uznání vysoké pravděpodobnosti Kourových slov. „Uvidíme se později," řekl jsem následně a vykročil do zadní části pozemku za domem. Než mi můj asijský přítel zmizel z okruhu viditelnosti i slyšitelnosti, zaslechl jsem jej užít domovního zvonku a s nacvičenou zdvořilou profesionalitou, způsobenou zúročením jeho pracovních zkušeností, oslovovat obyvatele domu, kteří mu přišli otevřít.

Máma a táta. Oba už se přehoupli přes šedesátku. Co jsem si je pamatoval, matka bývala elegantní krátkovlasá dáma s obsesí vůči švestkově fialové barvě, konzervativní inženýrka, mající pramalou toleranci k čemukoliv vybočujícímu z řady, což mi dělávalo ze života peklo. Pokud jsem se odlišoval, odložila mateřskou laskavost, kterou jsem jako malý tolik potřeboval, stranou a změnila se v nerespektující pedantku. Otec, po němž jsme s bratrem zdědili, pro naši rodinu tak typické, tmavohnědé vlnící se vlasy, byl vysloužilý voják, později pilot. To z něj činilo osobu společensky uznávanou a významnou, avšak rovněž člověka citově chladného, vyžadujícího respekt v hierarchickém uspořádání dokonce i doma. Zdálo se mi, že se s otcovskou rolí nikdy příliš neztotožnil. Po Viktorově smrti jsem pro něj navíc přestal být synem, nikdy mě za to nepřestal vinit. Viděl mě poté jako vysávajícího příživníka, krysu neschopnou pokračovat v hrdém nesení jeho jména. Já byl jen ten malý nechtěný spratek, druhorozený, černá ovce rodiny, ten, o kterém se raději mezi lidmi nezmiňovali. Snah o zavděčení či vykoupení z jejich nenávisti jsem se dávno vzdal. Celé té rodiny jsem se vzdal. Nechtěl jsem s nimi být spojován, nechtěl jsem špinit rodinné jméno ani být členem té rodiny. Narodil jsem se ve špatný čas, na špatném místě... nepatřil jsem k nim.