╭─────୨୧─────╮

"... za asociálního idiota by mě mohla považovat jak intelektuální smetánka, tak rozumová spodina společnosti."

╰───────────╯

Kukly stažené z tváří čekaly ve stavu vrcholné připravenosti na našich krcích, prozatím by ale jenom budily v lidském obyvatelstvu zvolna vstávajícího města nemilé pocity podezřívavosti. Chrčící motor dodávky se i se svým přetěžkým nákladem dokodrcal k místu určení. Vrátný z pracovního zázemí vyhřáté zděné budky přes velké okno shledal nově přijíždějící automobil dostatečně důvěryhodným a nechal tudíž bránu firemního pozemku PWIT doširoka rozpřáhnout její mřížovitá ramena k uvolnění vjezdu. Ba ani nevyžadoval průkazy totožnosti či ověření, na což jsme se, coby na očekávatelný proces, nezapomněli přichystat. To je ten páteční pokles nasazení a morálky! Páteční práce se odbýjí, já to říkal! Mí někdejší laboratorní kolegové též podléhali tomuto zlozvykovému fenoménu, moderní neřesti.

„Zlom vaz, Kouro," pohlazením Kourovy ruky, nezvednuté doposud z vrcholku řadicí páky, jsem poskytoval mentální povzbuzení bojovného ducha, které nám nebylo nepotřebným, „ale ne sobě," odlehčení na sklonku výroku plnilo funkci varování, projevu obav i rádoby veselejší vsuvky.

S tím jeho vlídným, vyrovnaným úsměvem odpověděl poupravenou citací ze starého českého husitského chorálu, veršované skladby dodávající bojovníkům odvahy: „Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme...". Jak tón hlasu s koncovou tečkou ve větě klesl, přebíral Kouro iniciativu hlavního zástupce dodavatelské firmy.

Vybetonovaným placem se rozlévalo nerovnoměrně reflektorové osvětlení. Horko těžko desítka chlapáků, Viktoriiných zaměstnanců, přicházela k nám jako tlupa medvědů vylézajících z brlohů. Vzezření všech nebylo asociativně medvědí, ale zkrátka omluvte můj příměr a generalizaci dojmu z jejich skupiny.

Můj pan kavka mermomocí zkoušel vyškubávat nitě z autokoberců, Kouro následoval koordinátora směny pro podpisové podškrábnutí zásobovací stvrzenky a já se obrnil fingovanou vyklidněnou tolerancí vůči silně nespisovnému ohyzdění mé mateřštiny, jehož jsem se v rámci role mínil dopouštět. Korektní spisovnost do končin slangu, argotu a profesní mluvy zabloudí zřídka. „Čégo, brý ránko přeju," pravil jsem možná až moc nuceně s vykročením na čerstvý vzduch a ubíral se otevřít vzadu nákladový prostor vozu, doprovázen hloučkem rozespalých pracantů. „Vsadim se, že víte, jakoby jasně, že víte, kam s tim, tak pome na to, abysme to rychle stihli, ať to máme z krku, ha,". Při jazykovém prohřešku „bysme" můj lingvistický cit zaplakal.

„Drž klapačku už, se ani nesnaž bejt milej," zahartusila jedna z mužských postav, než uchopila do svých velkých tlap první z beden popsaných fixem písmeny „PWIT". Z těchto slov bez kapky milosti mi došlo, že za asociálního idiota by mě mohla považovat jak intelektuální smetánka, tak rozumová spodina společnosti. Dobrý poznatek, ale vlastně žádné překvapení.

Učinil jsem, jak mi bylo instruováno - držel jsem klapačku a krok a zapojil se do přemisťování zabaleného zboží z bodu A auta do bodu B vnitřního skladiště PWIT. Párkrát tam a zpět v činnostním kolovrátku, nebál jsem se při své sloní síle ani velkých břemen, mohl jsem si tím v uznání přítomných šplhnout. Neměli sice vysokoškolské diplomy, ale prošli školou života; dalo se doufat, že ocení smysl pro poctivou fyzickou dřinu. Neulejvat se!

„Máš celkem páru, chlape. To čumim, jak to dáváš. Takovej seš, neber si to zle, docela jakoby tintítko, jeden by to do tebe neřek, jak umíš kmitat," promluvil po pár minutách snědý muž srozumitelně, avšak se silným východním přízvukem, když jsme oba složili dvojici krabic k ostatním.

Taková poklona by zasloužila dík. Jenomže již pokus o volbu oslovení se ukázal býti kamenem úrazu. „Děkan, vole... kámo brácho... pane?" klopýtal jsem si slovy po jazyku, žalostně trapně neschopný ve stresu dostatečně rychle převádět řeč do potřebné formy. „Se přece vyznám,."

„V čem ty se vyznáš?".

„V oboru nošení věcí se vyznám...?" vkládal jsem úsilí do vybruslení ze zmatené konverzační spleti.

„Co to meleš, jakej vobor?" při smíchu vyprskl spršku slinných kapének. Měl ze mě dost možná jen legraci, než aby větřil nepravosti a nekalosti vůči PWIT. Bohudík.

„Hele, já sám nevim, co to tady teďka ze mě padá za moudra. Co po mně taky můžeš chtít takhle hrozně brzo ráno, že?" pohodil jsem rameny z vyjadřovací bezmoci. Vizuální kontrola venkovní situace pohledem prozrazovala, že nadešel čas dostat tohle divadélko do další fáze. „Upřímně," významné odkašlání značilo, že obsah mých slov se změní a je hoden pozornosti, „leze mi to na bednu. Ta práce. Víš, furt to samý. Jen dokola vozit a nosit. A co za to? Mrzký prachy, že se z toho ani nezvládneš nají... nažrat! Neřek bys, že by si nás měli víc vážit a dávat nám víc?". V mezilidské komunikaci mi mnoho es do rukávů nepřistálo, rádoby empatie a koncept společného problému či nepřítele musely stačit.

„Tak jako jono. Šéfka dává víc, než jiný firmy, ale nejsem blbej, to víš, že stejnak mám ty, melouchy. To tady každej druhej. Člověk si musí umět poradit,".

Ale, ale, neoprávněné vedlejší přivýdělky? Tyhle praktiky klíčí z nespokojenosti; dobrá základová půda k zasazení semínek anarchie. Nebylo na co čekat : „Co kdybych ti dal takovou menší nabídku? Něco na způsob toho tvého melouchu. Pomůžeš mi a nepřijdeš zkrátka," rozhlédl jsem se kolem sebe, zanořil ruku pod bundu a už jsem na dlani pohodil pyritovými kamínky. Až o sebe ťukly! „Platím zlatem..."