╭─────୨୧─────╮

" Myslíš, že jsi jediný, kdo má nárok mít tajemství?"

╰───────────╯

„Šel jsem do vztahu s tebou s tím, že nejsi čistý, ale budu tě bránit," začal Kouro. Pevným postojem dodával jeho slovům na jistotě a zároveň mi připomínal, jak je v právu mít vztek. „Znal jsem tvůj pokřivený mediální obraz a doufal jsem, že znám i tebe jako člověka. Teď pochybuji, že ještě vůbec člověk jsi... Měl bych být znechucen a vyhodit tě bez milosti z bytu," jeho obvyklá vlídnost byla potlačena, utiskována komandantsky přísným servírováním vět, „Mnozí by tě nazvali stvůrou,".

Přízvisko „stvůra", mně nepřímo věnované, se mi zahryzávalo do svědomí. Dá se ještě doufat, že po tomhle přijde nějaké „ale"?

„Ale neudělám to. Cítím za tebe zodpovědnost. Můžeš být z části kreveta, slon nebo já nevím co, můžeš být hermafrodit i pořádná svině... Láska je slepá a hluchá, ale já tě prostě neopustím. Jsme tým. V dobrém, ve zlém a taky v šílenství jako je tohle," pravil Kouro. Pořád pro něj mé hříchy nebyly dost, aby mě přestal milovat.

„Bereš mě na milost?" dokázal jsem pozvednout svou studem zatíženou a svěšenou hlavu.

Kývl, do tváře se mu vkradlo slabé odlehčující pousmání: „Nejen to. Přijímám tě takového, jaký jsi - jako prolhaného mutanta. Ovšem pod jednou podmínkou,".

„Jakou?". Býval bych čekal i vícero podmínek. Kourova akceptace byla drahou položkou, čehož jsem si byl vědom. Jakési vykoupení sebe samého nebudilo dojem nemístnosti.

„Nedovolím ti vyloupit PWIT,".

„Oh... Tomu rozumím. Zní to fér, když...".

„Nedovolím ti ho vyloupit, protože ho vyloupíme společně,".

„Cože?" počal jsem mít pochyby o funkčnosti svých slechů i Kourova zdravého rozumu. 

„Spravedlnosti musí být učiněno za dost. Nesmíš si to nechat líbit, v tom tě podpořím. A to nejen psychicky a svou spoluúčastí, ale i materiálně," bez daní prostoru dotazování otevřel dokořán dvě křídla šatní skříně, nalepené na zdi protější oknu. Zašmátral rukou v pravé polovině za kovovou tyčí, obtěžkanou desítkami ramínek s ošacením. Klidným zatlačením v určitém bodě uvedl do pohybu nějaký skrytý mechanismus, jež vnitřek skříně otočil. Na nově zjevené černé ploše bylo oblečení nahrazeno pečlivě uspořádanou, nahusto naskládanou sbírkou zbraní, mající v sobě krom jiného i nože, dýky, sekery, revolvery, pistole, pušky, samopaly, jakožto rovněž neprůstřelné prvky pro ochranu. Zíral jsem na to za neskrývatelného obdivu. Kouro se sám kochal, než s hrdým úšklebkem dodal: „Myslíš, že jsi jediný, kdo má nárok mít tajemství?".

„Přijdeš o místo," bylo jediné, na co jsem se zmohl, a co mi zrovinka prolétlo myslí. Ve své pozici se přeci Kouro nesměl uchýlit ke krádeži ve firmě, již dostal mimochodem dokonce na starost. A ještě k tomu ke krádeži, zavánějící násilím.

„Na to spoléhám," zase překvapil, „Beztak jsem potřeboval změnu prostředí. Státní úředničina je pakárna... Budeme psanci. Gauneři. Partneři v zločinu, musí-li to být. Spolu. Jako Bonnie a Clyde," zněl jako by z toho měl radost a těšil se na to, když referoval na známou americkou zločineckou dvojici, která se svým gangem za světové hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století představovala postrach bank. Byl to romantický mýtus, krutí milenci s krutým koncem. Nezbývalo než doufat, že s Kourem neskončíme jako oni - rozstřílení desítkami policejních kulek na cucky...

„Ne spíš Clyde a Clyde?" sklepával jsem svou zaraženost i obavy. Bůh ví proč, mé představy na toto téma nabíraly na přitažlivosti, byly určitým způsobem excitující.

„Ne, lhal jsi mi, takže za trest budeš Bonnie~".