╭─────୨୧─────╮

"Kouzlo? Nikoliv. Věda."

╰───────────╯

Základní tělovýchova od mých útlých let patřila k neopominutelným a neprominutelným aktivitám. Ve společnosti zkrátka dosud přežívá nutkavá potřeba produkovat jedince nejen inteligenčně a kulturně ambiciózní, nýbrž i zevnějškem oku lahodící. Řekl bych taková starořecká antická kalokagathie, ideál dokonalosti, krásné harmonie duše i těla o staletí posunutý do současnosti, ale stále s nezměněnými nároky. Městy sice už běžně nepobíhají polonahé svalnaté filozofické kapacity jako v časech dávných, nezkažených, před naším letopočtem a lidská povrchnost si ráčí hledět hezké tvářičky nad výjimečnou mysl... avšak organizované výuky pohybu nepřestávají se zařazovat do rozvrhů hodin malých žáčků mezi fyziku, chemii anebo jazyky. Co si z tohoto mého povídání máte odnést? Tedy, prosté, podíl vysokoškolsky studovaného obyvatelstva roste, zatímco se nezatracuje ani obraz vysportovaných jedinců v kondici; fit centra profitují, sociální sítě plní odhalená břicha, pozadí, bicepsy a podobné chlubení-vhodné tělní partie.

Já si určitým způsobem sporty vřadil do škatulky „nezájem", ne bytostná nenávist, jenom nezájem. Do vínku nadělený rychlý metabolismus v pravidelné spolupráci s mými pracovně-zálibovými dynamickými činnostmi bohatě dostačovaly ke stabilizaci stavu mojí tělesné schránky v uspokojivém výkonnostním stavu. Zájem o měřítko atraktivity nikdy neopustil „vedlejší kolej", tím víc po získání všech nynějších jizev.

S týmovou krádeží s Kourem přicházely nové nároky. U taktiky spoléhání jeden na druhého se hodí přibližná vyrovnanost obou subjektů. Sklepní sbírka nám zpřístupněných posilovacích strojů tím pádem nejen slibovala stimulaci zpevnění osvalení, ale i otevření dveří ke „kultivaci" mých superschopností, včetně prostoru pro pomyslný hon za nalezením jejich limitací.

Ironické je, že více než mé modifikované síly podléhalo, zejména zprvu, zátěžové zkoušce limitů posilovací sportovní náčiní. Vystupování nad hranice fyziologických lidských možností mi způsobovalo euforické návaly, jak by ne. Sledovat v praxi shodu s teoretickým uvažováním potěší snad každého myslitele. Vybavený enormní silou úderu Odontodactylus scyllarus, straška pavího neboli oné nenápadné agresivní „kudlančí krevety", jsem při napodobování Kourem doporučeného úderu zanechal v tuhé mase boxovacího pytle výraznou díru. Sice ne skrz naskrz, ale na švu rozhraní dvou barev syntetické kůže zela mou vinou neignorovatelně rozměrná trhlina zasahující několik vrstev tkanin, vnitřnostní výplně pytle... Nemenší radostný údiv v nás s Kourem zanechalo pohrávání si s bezmotorovým běžeckým pásem. Při své netrénovanosti jsem dozajista pokořil světový rekord v rychlosti běhu lidského tvora, který doposud, pokud vím, činil necelých 45km/h! I laické oko by postřehlo neskutečné tempo, do nějž jsem se dostal, a jímž jsem robustní konstrukci tréninkového přístroje „zavařil"... Kouzlo? Nikoliv. Věda.

Co je mrzuté, čeho jsem se bál, a co jsem očekával, byla posibilita vyčerpání oněch superschopností po uplynutí nějaké doby. Stejně jako se průměrný mobilní telefon po dni intenzivního internetového surfování vybije a žádá si zapojení do elektrické sítě, aby dodal ztracenou šťávu své baterce, stejně tak jsem se po necelých třech hodinách vyčerpal já. Nehledě na přísun neslazených nealkoholických tekutin či pauzové rozdýchávání, to, co ze mě dělalo nadčlověka, nakonec odeznělo – ráz na ráz. Když jsem tím byl dostižen, málem jsem si šeredně ublížil právě vzpíranou činkou, která v sekundě ztěžkla na doslova neúnosnou váhu pro mé běžné nevylepšené já. Bohudík můj asijský protějšek intuitivně zareagoval, zabránil zdravotní pohromě, již bych si skutečně nemohl dovolit.

Odhadovými přibližnými výpočty jsem došel k hypotéze, že do dvanácti hodin by se úžasné síly zvířecích genů mohly obnovit, navrátit stavu využitelnosti. Neopustily mne navěky. Jak jsem již říkal, potřebovaly se pouze dobít. V realitě se jednalo o třináct hodin, něž opadly poslední pocity jakéhokoliv druhu oslabení... Alespoň šel poté po řečených třinácti hodinách závěr prvního zátěžového tréninkové pokusu zhodnotit slovy z kamenných podstavců vesnických soch svatých - „Dokonáno jest". Pozitivní výsledek, znal jsem své tělo o trochu více a tušil jsem o trochu více, kolik si toho mohu dovolit.