╭─────୨୧─────╮

"...nové soubory nelze stáhnout, zkuste to prosím později... "

╰───────────╯

Usnuli jsme, nazí, vyčerpaní, v objetí připomínajícím polámaný preclík napůl zabalený v pomačkaném papírovém sáčku - tím budiž metafora přikrývky. Spali jsme zimním spánkem nehledě na denní dobu. Bez bezprostředního přístupu k zásobené apatyce nebylo nic lepšího, co jsme pro vlastní regenerační zotavení mohli udělat. Bílá sněžná temnota v kolaboraci s hustým stromovím venku dokonce dosti úspěšně poskytly iluzi skoro-noci. Že by nás z hibernace vzbudilo sluníčko, nehrozilo. Snad jedině kdybychom tu setrvali do jara. Ale to je hypotetická, nerealizovatelná varianta, neberte mě za slovo. Maximální délku pobytu jsme si v přípravném stadiu operace PWIT stanovili na 3 dny. Žádné dovolenkování, kdepak! Ne teď, ne se Silvestrem a poslední šancí na Viktorovu záchranu za dveřmi...

A když už je řeč o Viktorovi... Zdálo se mi o něm, o mém bratrovi. Divně neurčitý statický výjev šedé planiny, stíny neexistujících budov v kruhu a uprostřed já a on. Vypadal jako socha, ale drobné komíhavé pohyby mu dodávaly masité živosti. Vlál v neexistujícím větru. A pak mu z čela začala odkapávat hemoglobinová červeň... pod nohama mu tvořila tratoliště... a on jen stál a usmíval se... Nedokázal jsem na něj promluvit. Nedokázal jsem mu pomoci, zastavit krvácení, přivolat pomoc... stejně jako jsem to nedokázal před osmnácti lety... Bytostná úzkost z posibility nedostání slibu, který jsem mu dal, a sžíravá vina mi svazovaly jazyk i nohy... Věděl jsem, že sním a mohu cokoliv ovládat, že není skutečný, ale je tady... na chvíli, než se probudím. Uvědomoval jsem si to, a to byl ten problém. Nešlo se bezstarostně vnořit do scény a prožít si ji, i kdybych jí třeba mohl dát šťastnější konec, protože jsem nedokázal odfiltrovat vědomí, že je to jen fantazijní šaráda... Lucidní snění tomu odborníci říkají, když víte, že jste ve snu. Byly vydány tucty příruček se zaručenými návody, jak tohoto stavu bdělého spánku dosáhnout; psychologická autosugesce, bylinky, speciální osvětlení, šamanské techniky, relaxační techniky... Já se o to nikdy nesnažil, a nestál jsem o to, a hle samo si mě jasné snění našlo. Zákon schválnosti funguje.

Jak víme, slovo sen jest mnohoznačné. Mě zajímají sny ve smyslu cílů, ambicí, sny, kterých chce jeden dosáhnout. Sen myšlený jako iluzorní zážitek, jenž mozek v REM etapě spánkového cyklu vyškrábne z odpadních stok podvědomí a splácá z toho, co za vjemový materiál zrovna přebývá, se mi zdál být nesmyslnou torturou s trpkou příchutí. Většinou. K hezkým snům musí mít člověk hezké myšlenky, no ne? A člověk mé inteligence, mého společenského postavení a mého, řekněme, zaměstnání, člověk, jemuž se přítomnost smrti a strachu stala denním chlebem, nedostal do vínku od osudu na hezké myšlenky místo. Nezbyla kapacita. Anebo... Možná jsem si složku hezkých myšlenek z mozkového hardwaru kdysi odinstaloval částečně dobrovolně, neboť jsem ji považoval za rozptylující převážně nelogickou zátěž, jež pouze užírala gigabity využitelné k lepším věcem. Možná mi návrat Koura do života udělil podnět ji znova zařadit mezi své adresáře, ale paměť je teď už plná... nové soubory nelze stáhnout, zkuste to prosím později...

Bezvýchodnému uvěznění vlastními myšlenkami v overthinking spirálách učinil přítrž hlas: „Proč nejdeš za ním? Za bratříckem. Nemáš radost? Teď můžeš... vždyť jsem ti už někdy říkal, že sny fungují bez omezení,".

Tu větu si pamatuji... Adam...V propuknuvší paralýze jsem se nesvedl hnout. Neuměl jsem lokalizovat, odkud mluví, ale byl blízko... byl... v mojí hlavě... Koukal mi skrze oční důlky, parazitoval mi na mozku, masožravý červ rejdící v záhybech mezi hemisférami, hodující na mých myšlenkách.

Probuď se, Marone, prosím! Je to jen noční můra. Chci se probudit!

Rázem se zjevil, modrovlasá katastrofa osobně, trojrozměrně skutečný. „Motivační dáreček se nelíbí?" pokynul hlavou k Viktorovi, vedle nějž stál. „Jeminkote, tady se nám trochu chlapec roztéká," prstem smázl trochu proudící krve Viktorovi z čela a labužnicky ji slízl jako by to nebylo víc než poleva z dortu.

Štípněte mě někdo! Ať už se probudím! Teď! Ať jde pryč...

„Nech ho být, Adame,".

„Ha! Konečně se nám rozpovídáváš! Ale Muerťáčku drahý, ty mi nemáš co rozkazoavat. Ani neplníš naši malou dohodu, takže hmmm, ne, nemáš právo poroučet," dal si přísně ruce v bok, „Zlobíš mě, víš to?"

„Dohodu...?".

„Tsch, nesnaž se mě vytočit předstíraním toho, že jsi zapomněl. Na mě nesmíš zapomínat,". Komicky velkými kroky, při nichž nepokrčoval kolena a spíše se kolébal vpřed, obešel Adam stále nehybného a usměvavého Viktora. „To by se ti velmi nevyplatilo," odfrkl si. Pak chytl Viktorovu snovou podobiznu pod bradou a přes vrch hlavy a prudce trhl. Lup! Zlomil mu vaz... A Viktor se pořád usmíval...