╭─────୨୧─────╮

"Meč před bitvou potřebuje naleštit, není-liž pravda?"

╰───────────╯

Má prosba Kourovi byla pobídkou prodloužit souvislou cestičku polibků z krku na tvář a k erotogenní zóně rtů. Jejich pomyslná dláždicová epitelaiální brána byla otevřena a svolila mu vstoupit i dál, do ústní kobky, v níž dvojice krátkotělých sliznatých hadů, totiž, s trochou fantazie, našich jazyků, byla souzena svést souboj vskutku legendární. Rolety očních víček odblokovaly světelně rušivé percepce a nechaly soustředěnost na spájení našich ústních sliznic. Oni jazykoví hadi se stáčeli do sebe a přes sebe, splývali v jednotu. Málem by se zamotali v uzel, být o několik délkových jednotek delší.

Poslepu, uprostřed gradujícího líbacího aktu jsem se prsty začal vplétat do Kourovy chaoticky rozcuchané ebenové kštice. Jeho prstové konečky zase jako nad povrchem levitující duchové v delikátně lehoučkých spirálách oblétaly kompletní délku a šířku mého hrudního koše, od klíční kosti k pánvi. A ano, v pokročilém stádiu objevování rozsáhlosti mého torsa byly po právu dostatečně troufalé k překročení pánevní hranice na území komukoliv dalšímu striktně zapovězené –⁠ prohlubně slabin a ještě dál.

„Počkej," vydechl jsem z polibku, „Když už nemáme léky proti bolesti, zkusím ti vyplavit do oběhu nějaký ten enkefalin a endorfin přirozenou cestou, ano?," zamručel jsem své lásce u ucha. Hormony utlumí bolest. Nenechme jej na druhé koleji, znevýhodněně restrikovaného přetrvávajícím částečným oděním. Spojíme příjemné s užitečným, nemám pravdu?  

Odhrnul jsem z cesty patrolu poněkud se vzdouvající pružné tkaniny, co mě dělila od přímého přístupu ke Kourově intimní komnatě pokladů. Konečně. Nelenil jsem a pevným úchopem počínaje jsem se dal do intenzivní stimulace té největší vzácnosti nad zlato ceněné, jeho majestátní chlouby. Meč před bitvou potřebuje naleštit, není-liž pravda? On se rozhodl udělat pro mě to samé, oplatit laskavost v podobě ochotné vlastnoruční péče o zbraň kolegy rytíře. Vzal křížem do ruky zase mé mužství, synchronizujíc se mnou tempo. Můj rozkrok byl z něho instantně mimo. Celý jsem z něj byl vždycky instantně mimo, když se mě tam dole dotýkal. Krev se nahrnula mezi stehna za skoro žádný čas, podkožní žilky jako vzorování mečů od mistra uměleckého kováře se zvýraznily a byly jaksi sexy projevem a důkazem správné funkce oběhové soustavy. Byli jsme připraveni k akci, v plné kráse, postaveni v pozoru.

„Mmmm," chvěl jsem se blahem, zrychloval se dech. Bože, ty jeho velké ruce! Ty dlouhé prsty; navíc když mu po nich teď stékaly čiré kapičky Cowperovy tekutiny produkovaného mou chtíčem prosycenou a poháněnou vášnivě hříšnou tělesnou schránkou! Přiblížil jsem jeho kord, taktéž pokrývající se lesklým vazkým biologickým roztokem, ke svému. Do střehu, sire Kouro!  Třeli jsme špičky našich čepelí o sebe navzájem. Kouro je svou velkou tlapou i stiskl k sobě, při čemž je udržel obě naráz v jediné ruce! Ooo, takové bitvy byly těmi nejlepšími bitvami. Vzdal jsem se protivníkovi do zajetí, kapitulace, nechal jsem zbytek téhle válečné pasáže na něm.

„Sluší ti to, brouku," složil mi Kouro udýchaně poklonu, ovšem s pohledem stočeným mezi mé nohy. Jitřivě dával najevo, že mluvil ke mně, ale vlastně ne ke mně – jen k jistému mému orgánu. Ehm, hem. Neříkám, že nepotěší pochválení výzbroje, ale není to stejné jako poklona člověku samému. Jeho poťouchle provokativní záměr z něj čišel.

„Ooh, ty jeden, sklapni!" obořil jsem se na něj pobaveně ve vší hravosti. Nezesměšňuj nikdy bojovníkovu čest, troufalče! Za trest jsem jej kousl do krku pod ostrou hranici jeho výstavně tvarované čelisti. Chutnal... slaně. A skoro neuvěřitelná hladká jemnost jeho kůže mi připomněla neméně jemnou asijskou cukrovinku mochi. Haha, úsměvně trefná to asociace! Kouro byl ta nejlepší nejcukrovatější asijská cukrovnika. Byl-li bych drakem, kterého přišel skolit, snědl bych ho, milerád, na posezení. 

Překvapením z mojí dravosti vydalo Kourovo hlasové ústrojí vzrušený sten. Jak bylo nevšedně roztomilé ho takto vidět! Nebo spíše slyšet. Pro jednou jsem se cítil na chvíli vůči němu v dominanci. Zajisté, byl indisponován, což váhu řečené dominance mé osoby více či méně diskreditovalo... ale chápeme, kam mířím.

Ihned, co můj skus pustil Kourův krk, pyšně jsem zrevidoval okrouhlý tesákový otisk, jeho novou okrasu. Sací strategii na výrobu trvalejších kožních ozdob jsem doposud neměl dokonale vyvinutou a nazkoušenou, leč to ani tak nebylo podstatné. Přisunul jsem se to těsnější blízkosti Koura a svou hrází jsem se pár zhoupnutími otíral o kořen Kourova penisu, jílec jeho meče, chcete-li. A pokud by na mé mečové metafoře bylo více co pravdy, zrovinka bych mu zároveň tím svým rozřezával dutinu břišní. Natolik úzkou průrvu jsme si nechali jako odstup jeden od druhého.

„Připraven?" vyslovil jednoslovnou tázací větu, jazykovou elipsu, jejíž význam vyvstal nad slunce jasný. Ohleduplný jako vždy. Zlatíčko. 

„Mhmm, jen se uvolni a nech to na mě, lásko," přisvědčil jsem kývnutím. Uf. Pohodil jsem hlavou, abych dostal vlasy z výhledu. Bez delších prodlev jsem si zanořil ukazovák s prostředníčkem do vlastních úst s intencí se nasliněnou dvojicí prstů připravit k penetraci, k tomu být nemilosrdně proklán. Jen kvapná malá procedura, netřeba to přespříliš řešit. Nepochyboval jsem, že Kourova zbraň bude pasovat do pochvy akorát. Ehm, k uvedení na pravou míru, myšleno do pochvy v šermířské terminologii, samozřejmě, v tomto případě s nutností opomenutí ženské anatomie a lingvistické mnohoznačnosti. Tak. Nejspíš nastal čas opustit svět metafor. Lubrikace mixem vyprodukovaných preejakulátů zkrátka udělá zbytek. 

Kouro mě mezitím upřeně pozoroval s přidrzle spokojeným úsměvem. Vychovával si ze mě milence dle svých představ, byl jsem mu tvárnou hlínou svolnou utváření a učení v umění slasti.