╭─────୨୧─────╮

"Třeba ani nespadnou."

╰───────────╯

„Viktore!"  výkřikem jsem procitl, zalitý studeným potem, schoulený v přístřeší Kourových paží. Jsem zpátky? Jsem vzhůru? Srdce jsem měl v kleštích. 

Známá ruka mi ospale polaskala vlasy. „Marone? Děje se něco?".

„Možná. Já... Ne, asi ne, to nic," rovnal jsem myšlenky. 

„Křičel jsi,".

„Vážně?" odmlčel jsem se. Bylo to i nahlas v realitě? Provedl mě ten křik ze snové dimenze až zpátky k sobě a ke smyslům? Zabořil jsem čelo mezi Kourova prsa, tápajíc v duchu po tlačítku delete, kterým bych se zbavil vzpomínky výjevu Viktorova praskajícího krku. „Měl jsem zlý sen..." přiznal jsem.

„O čem?".

„O Adamovi, teda Maxmiliánovi," kníkl jsem, těžko se jeho jméno odlepovalo z jazyku, „nedá mi spát,". Příznivci toxické maskulinity, dejte si mě klidně na pranýř, přiznávám, byl jsem naměkko. Adam byl DOSLOVA noční můrou. A já s ním uzavřel dohodu, jak se ráčil připomenout. Prý, že budeme obchodní partneři... prý že se budeme vídat... Achjo. Pošetilý slib, co se mi vykouřil z hlavy. Souhlasil jsem s tím z tehdejší momentální zoufalosti. Jaká hloupost. Moje hloupost.

„Už je to pryč," utěšoval mě Kouro.

„Mmmm," neverbálně jsem zamručel, přemítající o relevanci demonstrace Adamovy snové výhružky. Mořilo mě to.

Kouro mně nechal čas k vydýchání, hladil mě, dokazoval vlastní aktivní spoluúčast a pochopení. Česal pocuchané nervy, krotil vlny rozbouřeného moře vědomí, iluminoval svým světlem temná zákoutí duše... Teprve po chvíli promluvil: „Marone, víš ty co?".

„Hm?".

„Až dokončíme, co jsme začali, až zachráníme tvého bratra, utečme spolu. Od Adama, od policie, od společnosti, od pravidel, od všeho,".

„Utéct?," otočil jsem hlavu, aby mi šlo lépe rozumět. Uchem v jedné linii s Kourovým hrudníkem jsem teď poslouchal jeho tlukot srdce. „Kam bychom utíkali?".

„Island, Grónsko, Falklandy... Kamkoliv. Daleko, nejdál. Třeba i na jinou planetu. Někam, kde budeme jen my dva, kde nás nikdo nenajde,".

Obrátil jsem zraky na ty jeho, abych se přesvědčil, jestli to myslí vážně. Jeho vnuknutí mělo zvuk odchodu na penzi. Ale možná zrovinka něco takového bych potřeboval, ne důchod v pravém slova smyslu, ale stažení do ústranní. A taky zbrusu nové zázemí pro budoucí práci. „Ty bys chtěl? Prostě zmizet, kam nás vítr zavane? Zanechat života, co máš teď tady?".

„Upřímně? Víc než chtěl. Už nějakou dobu mi to leží v hlavě. Nezbývá mi mnoho do třicítky a dochazí mi, že moje práce a každodenní fungování není, jak jsem si to představoval. Od té doby, co mám zase tebe, jsem si ještě jistější," vhákl naše ruce do sebe, „Chci něco nového, nekonvenčního, nepředvídatelného, nespoutaného... Dělat něco, za co by nás mohli zavřít, ale na místě, kde nás nemají kam zavřít. A chci to s tebou. Takže... pokud bys chtěl i ty?".

„Stavíš vzdušné zámky, lásko má drahá nejdražší," usmál jsem se na svého snílka dobrodruha.

„Můžu stavět, lásko milá nejmilejší, titul na to mám. Třeba ani nespadnou," zasmál se, „Ale šikl by se mi k ruce druhý stavbyvedoucí. Neměl bys zájem to místo obsadit?".

Roky studoval, budoval si kariéru, sociální síť kontaktů, zázemí... ale byl připraven se toho vzdát a honit štěstí v neznámu. Postavil si pro sebe skvostnou klec, ale toužil započít život mimo ni, za humny, na svobodě, vylétnout za obzor. „S tebou klidně," úsměv mi rozzářil líc, šoupl jsem se výš a vlepil mu pusu. 

Zazubil se v upřímné radosti. Jakmile se svým Kouřím-kocouřím způsobem začal lísat k mému obličeji, post-snový syndrom se rozplynul, příčetnost i klid u mě byly obnoveny, navráceny. Kouro, slunce mého života, zase jednou úspěšně rozehnal stahující se mračna strachu a negativity. Dodával naději. Seriózně nejlepší věc, jaká kdy moje mentální zdraví potkala.

„A víš ty, co jsem si ještě vzpomněl?" zarazil se z ničeho nic.

„Bojím se zeptat," pozvedl jsem obočí s obavou z té změny atmosféry.

„Zapomněli jsme v PWIT kavku,".