╭─────୨୧─────╮

"Navíc, ne všechna ta krev, co mám na obličeji, je jen moje."

╰───────────╯

Chata na samotě v lesích, naše útočiště. Na čas. Dokud dozvuky našeho kriminálního jednání nevychladnou, dokud se situace trochu nezklidní a my se přiměřeně nezotavíme z uštědřených ran.

Jakmile auto stálo a motor dobzučel, Kouro mírně chvějícíma rukama stáhl vlastní kuklu a odevzdaně se rozvalil v sedadle. Chvíli jsme jen nehnutě seděli a zhluboka dýchali. Bylo třeba zpracovat, co se to stalo. Události posledních hodin obsahovaly obrovskou plejádu vjemů a událostí. Než bychom však stihli chladem prokřehnout, pustil jsem vynálezy a vrhl jsem se pomoct mému asijskému milému do domu, do tepla a klidu. Zakusil dost. My oba. Nebýt časové limitace mých vylepšených zvířecích schopností, odnesl bych ho býval v náručí. Jenže provázanost klasického vyčerpání s vyčerpáním účinků genetických modifikací byla výrazná. Nyní bych ho neunesl. Alespoň jsem mu tak byl oporou při chůzi, aby svému zranění částečně ulehčil a nezatěžoval jej plnou vahou.

Dveře patrové dřevostavby docvakly, klíč se otočil v zámku, spínač zapnul světlo. „Pojď sem," špitl Kouro, opřel se ve stoje zády o zeď předsíně a přitáhl mě blíž k sobě. Ovinul jsem paže kolem jeho torsa a zavřel na mžik oči. 

„Já se bál... o tebe," svěřil jsem. To ticho, úleva, společně s Kourovým teplem jako spouštěč zapříčinily, že jsem se náhle cítil neskutečně křehký, i emočně. Do slz nezbývalo mnoho. Všecičko napětí ze mě opadávalo, ale ve stejnou dobu jsem si teprve všechno pořádně zpětně přehrával a uvědomoval. 

„Já se taky bál," Kouro mi přidržel tvář v jedné dlani a pozvedl můj obličej proti svému. Palcem zkoušel jemně seškrábnout tmavou hnědočervenou zaschlou krvavou stroužku, co se tam dostala od mého částečně ustřeleného ucha. „Nehojíš se," poznamenal, když se s maximální opatrností řečeného nepřirozeného ušního výkrojku tekl.

„Hojím, ale pomalu. Bude to dobré, jen to možná zabere pár hodin, dní, já nevím," nechtěl jsem, aby se moc strachoval, „Navíc, ne všechna ta krev, co mám na obličeji, je jen moje," dodal jsem pravdivě s kapkou čehosi jako černého humoru. Mělo to situaci zlehčit. A skutečně, na červeno mě trochu přibarvily i hemoglobinové tekutiny těch, jež jsem jako překážky v PWIT zdolával, překonával.

„To byla ta nejvíc kriminálnická věc, co jsem kdy slyšel," ušklíbl se.

„Skutečně?".

„Mhmm. A svým způsobem mi to imponuje," sklonil hlavu o kus níž a opřel si své jemně potem orosené čelo o mé čelo. Už jen kousek od toho scházel k láskyplnému polibku pod lícní kost, který následoval.

Blaženě jsem se zachvěl. Vyvarovávání se s Kourem po dobu působení na půdě PWIT fyzickému kontaktu a dočasná restrikce v oslovování jeden druhého jménem si vybíraly daň u sebekontroly. Měl bych se býval radši nejprve postarat o jeho, potažmo náš zdravotní stav, shánět se po lécích na bolest, obinadlech a dezinfekci... jenže se nešlo ubránit nutkání mít ho zase na svých rtech. Přizvihnutím sebe samého postavením na špičky jsem naše ústa spojil v jedno, pomalu, zlehka. Nevykazoval známky odporu. „Miluju tě," cítil jsem potřebu říct to. Chtěl jsem to říct. Chtěl jsem, aby to věděl, aby na to nezapomínal, aby se cítil tak milován jako si přijdu já díky němu. Do PWIT šel kvůli mně. Dělal to pro mě. 

„Miluju tě," opakoval tím jeho sametově hlubokým hlasem. Hladilo to po duši.

„Nepouštěj mě," udržoval jsem si ho u sebe dlaní položenou na jeho týlu.

„Nikdy," šeptal.

„Nikdy," opakoval jsem jakoby ozvěnou.

„Nikdy tě nepustím. Za nic na světě," obšťastnil mě dalším sladkým polibkem, táhle pozvolným, smyslným. Rozpoutával mi tím v žaludku hotové motýlí rojení. Oh, díky Kourovi jsem měl pod bránicí pravděpodobně už celou etnomologickou sbírku, Lepidopterarium.