╭─────୨୧─────╮

"...pak sis začal nad postel lepit metrovou periodickou tabulku prvků se slovy, že tam klidně zavedeš anarchii, že je ti jedno, jestli lepicí páska strhne výmalbu."

╰───────────╯

Odpočinkový den se nachýlil k večeru. Spánková potřeba byla v rámci možností uspokojena a místo toho se ozývaly jiné z primárních potřeb, kteréžto ložnice typicky nenaplní. Kourovi jsem na jeho žádost pomohl s přesunem, abychom změnili místní působiště našich tělesných schránek na kuchyň. Bylo těžké vidět muže, který byl obvykle mým záchranářem a oporou, na prahu fyzické soběstačnosti. Možná moc silná slova. Ale bez berlí, ortézy a léků spočívalo břímě zodpovědnosti za péči o něj na mě, to jednoznačně. Moje zranění se lepšila, ale Kourova dolní končetina si nevedla nejlépe. Když usedl ke kruhovém jídelnímu stolu pokrytému plastovým květovaným ubrusem, postižený kotník obdržel vlastní druhou židli; musel zůstat ve výšce, měl-li být otok zapuzen.

Bez mobilů, které, jak víme, dokáží jednoho zradit, když přijde na skrývání, nám vyvstala k dispozici retro alternativa kontaktování zbytku světa. Ne posel s depeší, zas tak retro ne, výrazně modernější přežitek - pevná linka. Optické kabely dávaly mnohonásobně vyšší naději na předejdutí odposlouchávání, v tom tkví celá pointa a kouzlo. Před pátráním po jídle jsme chtěli kontaktovat Davida, tedy Kourova švagra, pro ty z vás, co by zapomněli. Uvolil se předem, že v případě nouze poskytne odvoz. Jeho slovy „odkudkoliv kamkoliv, pokud to bude stav nouze". A jsme ve stavu nouze? Zajisté.

Letitý přístroj s typickým vytáčecím číselným kotoučem byl, údajně pro nečasté používání, postaven na vršek lednice, kde nezavazel. Krémově zažloutlý se sluchátkem na zpuchřele popraskané černé spirále. Podle výpovědí Cocoraiovců měl být funkční. Nu, uvidíme, třeba ho od rozpadnutí udržuje dobrá vůle.

Vztáhl jsem ruce vzhůru, chopil jsem se elektronického komunikátoru, chtíc ho sundat a položit na stůl, dovolí-li to délka kabelů. Plynulost úkonu však zabrzdily dveře lednice. To, že mi na nich uvízly oči. Ustal jsem v pohybu, tělo telefonu v obou rukou před torsem, pohled zabodnutý na výzdobu lednicových dvířek. „Šálí mě snad zrak? Je to to, co si myslím?," zeptal jsem se po bližším zamžourání na jednu z vyvolaných lesklých fotografií, již držel na bílém podkladu magnetek ve tvaru 3D citronového měsíčku, „Ples ve druhém ročníku?".

„Ah, tohle? Je to přesně to, co si myslíš. Žádná fata morgána, za to ti ručím," přitakal Kouro. Identifikoval jsem obrázek správně. Na na šířku orientivaném fotografickém papíru se usmívala skupinka slavnostně oblečených dvacátníků, já s Kourem a několik spolužáků z vysoké školy. V předvečer výročního univerzitního plesu.

„Aww, nevěděl jsem, že ta fotka pořád existuje. Jak je to dlouho?" nadchl jsem se vzpomínkou.

„Sedm let," reagoval bez prodlev.

Zbavil jsem se telefonu prozatimním odložením bezpečně na kuchyňskou linku, dost daleko od okraje, přes nějž by zařízení nedejbože mohlo přepadnout. Kousíčky pozornosti se semkly k soustředění na plesové foto. „Byli jsme tak mladí," prsty setřely matnost prachu z oblasti, která ve vyrudlých barvách vyobrazovala obličej můj a Kourův vedle sebe.

„A já tě už tehdy miloval," vyřkl Kouro nostalgicky zasněným polohlasem.

„Počkej..." sjal jsem fyzický snímek z lednice a otočil jsem se, abych čelil Kourovi. Pohlédl jsem na dvacetileté vyobrazení Koura z minulosti, pak na současného Koura samotného. „Už tehdy?".

„Ještě dřív, než vznikla ta fotografie," kývl a tlumeně se zasmál, vidouc můj údiv, „Od chvíle, co jsme se poznali. Od okamžiku, kdy jsi rozkošně chaoticky vtrhl do kolejního pokoje, omylem jsi mě bouchl dveřmi a pak sis začal nad postel lepit metrovou periodickou tabulku prvků se slovy, že tam klidně zavedeš anarchii, že je ti jedno, jestli lepicí páska strhne výmalbu. Tehdy jsem tě začal milovat a už jsem nepřestal,".

„Celou tu dobu?," nad tímhle zjištěním se mi tajil dech. Byl oddaný myšlence a zbožnému přání, že třeba jednou skončíme spolu, dlouhé roky?

„Zkusil jsem si hledat jiné vztahy, ale nešlo to, morálně a emočně. Pravá láska neumírá. Když někoho miluješ upřímně a skutečně, nikdy nepřestaneš. Ani když věci nefungují, ani když ztratíš kontakt..." těžko říct, zda vědomě či podvědomě si sáhl na srdce. Skoro jako kdyby skládal slavnostní slib. „Nepřestaneš milovat, jen se naučíš, jak žít bez nich. To je můj pohled na věc a moje životní filozofie,". Plný emocí a stále poněkud šokován jsem došel ke svému neskonale úžasnému příteli a sedl jsem si mu na stehno pravoúhle pokrčené zdravé nohy, zatímco ruce jsem volně spojil za jeho krkem. Fotografie ještě zůstávala v mém držení. Kouro navázal: „Nikdy sis nevšiml náznaků. Typický ty. Když mi studijní referent řekl o tvém vyloučení, lámalo mi to srdce,".

„Kouro," palcem jsem mu pohladil šíji pod zátylkem, „ty mě dojímáš. Jak jsem si mohl nevšimnout, co ke mě cítíš? Proč jsem si nevšiml dřív? Mé mladší já bylo pěkný ignorant,".  Čela se ve vší jemnosti sťukla k sobě, víčka obou klesla, obě srdce byla v radostném rytmu stejně.

„To teda," přisvědčil se stopou nadsázky a bránice se mu zachvěla v dalším zasmání.

Co dál říct? Po Kourově srdce-hřevné konfesi jsem byl verbálně odzbrojen. Vynahradím mu to. Budu ho milovat sedmkrát tak moc, za každý rok mé mladické emocionální slepoty... Nejdřív nás ale volá splnění šlechetného poslání. Po mluvové odmlce jsem změnil téma k původnímu: „Nadiktuješ mi Davidovo číslo?".