╭─────୨୧─────╮

"...čtyřce už bych věřil. Čtyřka je důvěryhodná."

╰───────────╯

Navzdory tomu, že mi právě takhle bylo dobře, urgoval jsem přesun někam, kde bych Koura zvládl usadit a, řekněme, jaksi spravit. Až v přízemní ložnici, kam mě donavigoval, mi odhalil to nadělení, co mu strážci PWIT způsobili. Už jen fakt samotný, že jeho bota nešla snadno sundat vypovídal o rozsahu otoku Kourova kotníku. Fialová boule velikosti pomeranče. A s tím dokázal řídit!? Neskutečné. 

Co jsem pokládal za tristní, byl stav zdejší lékárničky. Vybrakovaná. Pár lékových platíček a mastí, co obsahovala, buď nebyly momentálně moc platné či měly prošlou trvanlivost. Jen dezinfekce ještě připadala v úvahu k užití. Nu což, bylo nutno improvizovat s dostupnými zdroji. „Jsem zpátky," hlásil jsem Kourovi ode dveří, nesouc lavor naplněný studenou vodou a několik hadříků nastříhaných  ze starého prostěradla, co šlo tak vytušit. „Analgetika jsem nenašel, mrzí mě to,". Zkusíme ten otok dostat pod kontrolu chlazením. Sedl jsem si na kraj manželské postele, v jejímž středu Kouro seděl s bolavou nohou nataženou před sebou. Z kombinézy si vlastními silami dopomohl sám, kůži mu těsně objímalo jen termoprádlo. Smočil jsem jeden z kusů přinesené látky ve vodě, vyždímal a šetrným pohybem párkrát poťukal jeho pohmožděninu. „Bolí hodně?".

„Bolí, uhm, přiměřeně," celá spodní končetina mu sebou reakcí na můj dotyk škubla.

„Fajn, tak jinak," obmotával jsem látku kolem fialové kůže, „Na stupnici od jedné do desíti, kde jedna je rovna zabodnuté třísce a desítka je rovna, dejme tomu, otevřené zlomenině, jak moc to bolí?".

„V tom případě tak jedna a půl, nanejvýš dva,".

Nevěřícně jsem zdvihl obočí: „Jedna a půl až dva? Určitě?". Dokončil jsem chladivou a lehce zpevňující základní kúru Kourova kotníku. Přišoupl jsem se více k němu, více ke středu postele. Můj hrdinný muž zjevně dělal to samé, co bych dělal já –⁠ navenek před někým jiným, zvláště pak někým blízkým, nezamýšlel dobrovolně připouštět skutečnou váhu věci. V tomhle jsme byli stejní.

Věděl, že vím, že pravda leží na dané stupnici trochu jinde a jal se tedy upravit své vyjádření: „Dobrá, tři... možnááá čtyři?".

„To už zní lépe. Chci říct... ne lépe, to není dobré nebo lepší, to ne. Ale čtyřce už bych věřil. Čtyřka je důvěryhodná," vyčistil jsem si odkašláním krk a odvrátil jsem zrak jako kdybych čekal, že se tomu, jak se mi zamotal jazyk a myšlenky, vysměje. Kourovo drobné zasmání mělo však k vysmání s negativní konotací na míle daleko.

„Jsi na řadě," řekl náhle, zdánlivě vytrženě z kontextu, což mi dalo záminku k navrácení pohledu na něj.

„Cože?".

Ohnul záda za účelem dosažení na lavor i zbytek hadříků a přepravil obé vedle své kyčle. „Když už tady tu vodu máme..." Během těch pár slov stihl vnořit další z látek pod hladinu v okrouhlé plastové nádobě a natáhl ruku s nasáklou tkaninou k mojí tváři, kde počal drobnými kroužky pečlivě čistit tamější ranky a stejně tak stírat zkrátka jakékoliv potřísnění krvavé nebo jiné. To prvotní neočekávané zastuzení prohnalo záchvěv mou páteří. Naskočila mi husí kůže. Rád jsem mu nicméně jeho snažení usnadnil dalším přiblížením i vhodnějším natočením mé osoby. Po pár okamžicích postupu práce dovětkem přidal:  „A jak tě znám, když tvůj obličej vypadá takhle, zbytek těla určitě taktéž nezůstal bez zasažení a bez poskvrny, že?" zahleděl se mi do očí, nečekajíc na mé potvrzení jeho vysoce pravděpodobné domněnky, „Můj drahý, nejdražší, jsem nucen tě požádat o odložení oděvu, abych mohl provést z pozice tvého přítele a z moci mně svěřené důkladnou inspekci napáchaných škod,".

Inspekce škod říkal? Okolí lícních kostí nabralo narůžovělý odstín. Tlumeně jsem se nad tím slovním spojením uchechtl. Říct to někdo jiný, nařknul bych ho z necitlivé objektifikace mé osoby. Kouro byl výjimka, jediná a speciální výjimka. Škádlil, vědom si faktu, že může. Inu, dokud mu zůstával smysl pro humor, hlásalo to pro mě pozitivně, že ať bolest atakovala level čtyři nebo spočívala na levelu jedna, byli jsme na dobré cestě se s ní vypořádat. Mentální pohoda je půl úspěchu. 

„Zajisté, pane inspektore. Když mi s tím pomůžete," zapředl jsem souhlasně, chňapl jsem jezdce kombinézového zipu pod svou bradou mezi ukazováček a palec a sjel mechanismem dolů někam do výše pasu. Topení již místnost slušně prohřálo, což přispělo jako další záminka a podporující argument ke svléknutí přebytečných vrstev... tedy všech svléknutelných vrstev...

„Bude mi potěšením přiložit ruku k dílu,".