╭─────୨୧─────╮

"Půlku platím předem, půlku pak za odměnu. Ber nebo nech být."

╰───────────╯

Zraky mého dialogového partnera, pana dělníka-nosiče, ulpěly neskrývaně na předmětech mnou nabízeného obchodu. V pohybových náznacích muže jsem vytušil, jak byl puzen touhou pro „zlato" okamžitě chmátnout. S vystřelením jeho ruky proto má ruka stihla pohotově uhnout, signalizujíc, že podmínky směny ještě nepadly, nárok na honorář měl vzniknout až později. „Poslouchám..." zamrmlal pod vousy, když téměř jaksi ukřivděně vrátil paži k tělu. Bažil po snadném zbohatnutí. První ryba se chytila na třpytku, háček si zasekla do hladové tlamičky, rybář se mohl dát do navíjení vlasce.

Ostentativně jsem s pyrity zlehka pohodil, než z bezpečnostních důvodů zajely zpátky do kapsy. „Tahání věcí do PWIT sis užil dost, potřeboval bych pro změnu něco taky vynést... vynýst ven. Pár pomocných ruček by se šiklo," řekl jsem neurčitě a věnoval okolí letmou opatrnostní revizi.

Muž okopíroval způsob, jakým jsem se ostražitě rozhlédl. „Vo co de? Nechtěl bysem kvůli nějaký pitomině ztratit fleka," zaškaredil se nedůvěřivě, ale zbylá řeč těla jej zrazovala. Nehledě zpochybnění, která možná chtěl do hovoru vložit, šance záporné reakce připadala při současném vývoji v úvahu jen s extrémně malou pravděpodobností. Ano viselo na jeho jazyku.

„Nějaká ta vyřazená starší strojová výbava z místnosti D-02.3. Nemůžu říct, že by to bylo úplně legální. O to větší je ale odměna... když udržíš jazyk za zuby," lenivě uvolněnými kroky jsem se přesouval jinam, aby naše dlouhé postávání někomu všetečnému nezavonělo nekalostí. Lidská ryba se na imaginárním vlasci nechala táhnout v závěsu.

„Já ti nevim. K čemu jsou ty mašiny dobrý, jesi jsou vyřazený?" tápal po posledních otázkách, jimiž by se uvedl do pozice na oko méně naivně ovlivnitelného jedince. Zbytečné.

„Kdo se moc ptá, moc se dozví. Nenech se přemlouvat, kamaráde! Jednorázová rychlá prácička. Mám to o-vošéfovaný. Všechno je to na mě, za to ručím," naschvál jsem nás vedl vstříc jeho nosičským kolegům, což ho zákonitě muselo tlačit k rychlejšímu rozhoupání se ke konečnému souhlasu, „půlku platím předem, půlku pak za odměnu. Ber nebo nech být,".

„A no dobrá!" podvolil se tlaku. Konečně.

„Tak se mi to líbí! Za pět minut přijď do prostředního služebního výtahu," vtiskl jsem mu nenápadně do pěsti první kus minerálu a poklepal mu na klouby jako kdybych říkal „zde předávám zálohu". Býval bych přitom zapomněl zašeptat dodatek: „Jo, poslední věc – bonus. Naverbuj k nám ještě někoho dalšího, komu s tím můžeme věřit, a dostaneš dvojnásobek,". Poplácal jsem ho zároveň ve falešném přátelském gestu po rameni, abych před ostatními posibilně sledujícími dělníky ospravedlnil, proč jdu tak blízko onoho konkrétního pracanta karamelové pleti. Nic, co by nebylo běžné. Jako dva kamarádi, toť vše.

„To je šílený! Kolik jich máš?" užasl nad faktem, že skrývám větší počet zlatých hrudek.

Vybavený hrdým úsměvem jsem před odpojením se a vzdálením vydal prostou neutrální i objasňující jednoslovnou odpověď: „Mraky,".

Jakmile dotikal odpočet zmíněných pěti minut, před jedním z dostupných výtahů se srotil malý sociologický agregát, já s Kourem v režii toho všeho a s námi čtyři získaní pěšáci, zlákaní úplatky, včetně toho, s nímž jsem osobně hovořil.

Přivedenému kavkovi Viktorovi jsem sejmutím okovů z nožky udělil volnost, majíc důvěru v jeho zbudovanou loajalitu. Když se rozletěl skolit drsnými zobanovými klovanci první z kamer v dohledu, cítil jsem skoro otcovskou pýchu. Ten milý opeřenec vskutku poskytoval krytí, k němuž byl cvičením veden! Znamenité zvíře!

Celá shromážděná skupina šesti lidí a jednoho ptáka si vážnými pohledy a pokývnutími ujasnila, kdo je na palubě, poté se nasáčkovala do zdvižné kabiny ve výtahové šachtě. Jelikož jsme s Kourem nastupovali první, stáli jsem zcela vzadu u vnitřní stěny, kukly vrácené na hlavách. Nedýchalo se v nich nejsnadněji, stísněný prostor nedaroval nikomu takřka žádný manévrovací prostor... klaustrofobií netrpím, ale toto bych coby příjemné pojmenovat nedokázal.

„Kam to dnes bude, pánové?" dotázal se s logikou nejmladší ve skupině, snad čerstvě dvacetiletý, štíhlý, dlouhý zrzek, jenž se momentálně vyskytoval v nejpříznivější pozici pro stisknutí tlačítka s označením cílového podlaží.

„Patro mínus dvě," informoval Kouro.

„Mínus dvojka, jak je libo,". Stisknutý čudlík -2 pípl, zelená žárovička jej podsvítila a ocelová lana mechanismu pocitově zabrala. Nořili jsme se pod zem.