╭─────୨୧─────╮

"Malinký ledový dendrit, který vzápětí roztál na kapičku vody."

╰───────────╯

Cocoraiovo štědré, velkorysé gesto jsem shledal hodným uznání. Podmínka držet distanci od zbytku jejich rodiny v sobě skrývala i nemilý důsledek - totiž nikdy více nevidět Miu. Byla to ovšem poměrně malá únosná daň za „požehnání" vztahu s Kourem a lékařovu mlčenlivost. Leč vědomý toho, že Michiko mi bude scházet, odkýval jsem to a, upřímně, spadl mi jeden kámen ze srdce.

Již příštího rána poté mne, osobu v nesnázích, přijel vysvobodit z věznění v zakleté nemocniční věže můj nebojácný princ v černém plechovém SUV oři. Jakmile mě vyvedl ven, nesouc mi galantně všechny věci, na špičce nosu mě zazábla sněhová vločka. Malinký ledový dendrit, který vzápětí roztál na kapičku vody. Vzhlédl jsem. Zemský povrch „cukroval" z mraků houstnoucí roj šestiramenných bělostných krystalků. Trsy seschlé trávy, lemující chodníček k parkovišti, překrývala postupně světlá vrstvička prvního sněhu této zimy.

„Krása, že?" přidal Kouro krátký komentář. Vodní pára z jeho dechu vlivem velmi nízké teploty okolního vzduchu ihned kondenzovala a tvořila dojem bílého kouře, vycházejícího při výdechu z jeho úst. Když už jsem prve v duchu začal s těmi metaforami s pohádkovou tématikou, připomněl mi teď můj drahý funícího draka, schopného plivat oheň a sežehávat ve vteřině celé vesnice.

„Jo," řekl jsem, aniž bych nadále věnoval pozornost raně zimním projevům neživé přírody. Jestli se tu o něčem dalo říct, že je to „krásné", tak o něm. O Kourovi. O jeho „vnější fasádě" i nejniternějším nitru. Krásnější srdce než Kourovo byste těžko pohledali.

Krusta ještě nepodupané jinovatky pokřupávala pod našimi botami, jež v ní zanechávaly otisky vzorků svých protiskluzově uzpůsobených podrážek. Hejnečka nestěhovavých ptáků cvrlikala na skoroholých zkroucených větvích dřevin. A já v návaznosti na to, co říkal doktor Cococrai, selhával v pokusech udržovat si vlastní tělesnou teplotu na stupnici kus za půlí cesty mezi třetí a čtvrtou číselnou dekádou. Děkoval jsem velkým mozkům minulých dob alespoň za vynález topení do auta, pracujícího s odpadním teplem motoru.

Kouro nemohl přehlédnout drkotání mých zubů, trvající dokud se kabina vozu nevyhřála nejméně nad 15 Celsiových stupňů. Za účelem prevence, abych se nestal kostkou ledu, přišel s geniální ideou. Doma mi připravil vanu horké vody. A co činilo onu vroucí koupel ještě geniálnější bylo, že ji se mnou Kouro sdílel.

Seděl jsem ve vaně před Kourem mezi jeho pokrčenýma nohama roztaženýma od sebe. Má linie zad přilnala na jeho prsa a břicho, zatímco má hlava se uvelebila u důlku nad jeho klíční kostí. Opatrně mi omyl pooperační jizvu, ale nemenší péči a všímavost dával také neraněným částem mého těla. Modřiny byly ty tam, jediné, co zůstalo, byly nepravidelně rozmístěné ďolíčky v kůži podél mé páteře. Vypadaly jako nevýrazné jizvičky, jenže já tušil, ač jsem si to doposud neprokázal, že jsou to obdoby elektrických orgánů paúhořů.