╭─────୨୧─────╮

"...každá věc z jeho skromného studentského majetku pro mě byla relikvií."

╰───────────╯

Neubránil jsem se v umírněné míře smíchu nad jeho výrokem a vstal jsem na nohy. Kouro ladně přivřel skříň a umístil své velké ruce volně na můj pas. Já se opřel dlaněmi v okolí Kourovy hrudní kosti. „Myslím, že s tím dokážu žít. Dokud mám svého Clyda," vyslovil jsem se ohledně přiřknuté role Bonnie, „Na kdypak stanovíme premiéru naší sdílené zločinecké spolupráce?" dodával jsem hravě voleným způsobem, avšak na vážné téma. Vše sepsané v seznamu mých povinností se muselo odehrát před koncem tohoto roku, v necelých šesti týdnech. Promrzající zemský povrch v místních zeměpisných šířkách se při tom stavěl jako přitěžující okolnost.

„Předně, nemůžeme se jen tak vrhnout do PWIT. Sotva ses dostal ze špitálu," snažil se Kouro zkrotit mou horlivost.

„Hojím se rychle," moje rty se za šepotu otřely o bok Kourova krku.

„To nevyvracím, ale musíš se dostat zpátky do formy. Netlač na pilu. Potřebujeme cvičný cíl. Takový předstupeň," dával mi objektivní vhled do situace z rozumově taktického hlediska.

„Nižší level obtížnosti?".

„Přesně. Rozcvičku než tě videohra pustí skolit finálního bosse," laškovně mi scvakl ušní lalůček mezi své spodní a horní řezáky.

„Možná bych měl nápad," zamručel jsem slastně po jeho drobné provokaci, ale nenechal jsem se odvést od tématu, „Pro záchranu svého bratra budu potřebovat jeho DNA, stačí v stopovém množství. A zdroj číslo jedna představuje krabice s jeho věcmi v domě mých rodičů. Mohli bychom pro ni zajít,".

„Jak si můžeš být jistý, že tam pořád je? Uběhla už nějaká doba," prohrábl mi Kouro skroucené prameny vlasů na zátylku a jeden z nich namotal na ukazováček.

„Nejsem, ale věřím v to. Když Viktor, totiž můj bratr, umřel, chtěli se naši zbavit všeho, co po něm zbylo... aby snáze zapomněli. A já, kluk, co nedávno nastoupil do školy, jsem měl ve Viktorovi hrdinu, takže každá věc z jeho skromného studentského majetku pro mě byla relikvií. Vytahal jsem bez jejich vědomí část obsahu beden, připravených k odvezení na skládku, a schoval si všechno na půdě. Snad to tam doteď je. Mohly by na tom být jeho vlasy, otisky prstů, něco, já nevím...".

Kavka Viktor, slyšíc mě mluvit o jeho jmenovci, vyloudil zvuk se zněním fňukání umanutého batolete. Poslouchal. A ani za mák nechtěl být předmětem diskuze, jíž se neúčastnil. Vypadal, že má hrdost páva a nedej Bože, abychom ho pomlouvali, to by nestrpěl!

Kouro se nad ptačiskem uculil, dále se jím nezabýval. „Zní to slibně, dejme tomu šanci," pokýval při promýšlení mé idey, „Pamatuješ si, kde přesně to je?".

„Ano," zachvěl jsem se, když jsem ucítil, jak mi Kouro pročísl hrubým hřebenem z prstů vlasy zezadu směrem na temeno, „Chci vyrazit, co nejdřív,".

„Nechce se mi tě tahat ještě ven... Na druhou stranu tam budou jen dva důchodci a známé prostředí... A rozumím tvému spěchu. Jestli na tom trváš, navrhuju zítřejší pozdní odpoledne nebo večer. Ale jen, pokud se na to cítíš,".