╭─────୨୧─────╮

"Žádné zbytečné zabíjení..."

╰───────────╯

Kamera, klapka, akce! Pojďme na to! Zapněte si pásy, pojedeme z kopce! Kouro v posledním týdnu párkrát navštívil své pracoviště, poněvadž každé jednotlivé opuštění bytu kvůli práci pomyslně mu vytěžilo přínos v podobě odůvodněného alibi k pohybu po městě. Dle pečlivě promyšlených dohod podnikal na různých místech účelně nevinně vyhlížející nákupy tak, aby šla mezi jeho útratami dodatečně velmi těžce najít souvislost nebo podezření vzbuzující systematičnost. Zavítal dokonce taktéž na onu dříve probíranou burzu minerálů.

V noci ze čtvrtka na pátek potom mé i jeho tělo zahalila matná čerň kvalitních motorkářských kombinéz, u nichž prodejci slibují ochranu nositele, vymkne-li se mu jeho stroj z rukou a dojde ke kolizi. Před chladem, který obzvláště mně samému působil trable, protekci doplnilo termoprádlo z obchodní sekce horských sportů. Taktické vojenské pásy a vesty držely na hrudích, bocích i stehnech náčiní i nevelký, leč disparátní repertoár zbraní; motocyklové víceúčelové kukly maskovaly naše identity, nechávajíc odhalené jedině průzory očí. Ptačímu mazlíčkovi Viktorovi nožičku obepínal fešácký kovový kroužek, kterýmžto se pták nechal připnout k řetízkovému „vodítku" na rameni mě, jeho pána. Nenechal bych ho bez ustání poletovat navolno.

A z jakého důvodu čtvrtek v noci, můžete se ptát? Prvně – přiznejme si, v pátek se mnohdy pracující těší na víkend, myšlenkami jsou jinde, produktivita padá, některé firmy zkracují pracovní dobu a vědí proč. Zadruhé - z Kourova inspekčního protokolu nadto vyplývalo, že páteční raná rána lichých týdnů kalendářního roku patří v PWIT přijímání surovinových dovážek. Dovážka surovin je časem, kdy se skladová vrata otevírají dokořán a dovnitř i ven pendlují takřka anonymní lidští nosiči beden, zaměstnanci těch nejnižších šarží. Se znalostí této mé faktické enumerace vám dám otázku za zlatého bludišťáka! Kdopak se asi při posledním letošním listopadovém dovozu autonomně rekvalifikuje na profesi krabiconosiče? Není náročné odpovědět...

Od čtvrté ranní jsme já a Kouro v krytu jeho parkovaného auta na jistém venkovním parkovišti vyhlíželi na horizontu zjevení dodávky opatřené konkrétním logem. Dopravní špička byla daleko, silnicemi ujížděly prozatím pouhopouhé její zárodky. Udržovat si přehled o projeduvších vozidlech proto nebylo zapeklitější než udržet si stav bdělosti. Rozhozené biorytmy nás dvou ani nenapadlo podat si žádost o zamhouření oka. Adrenalin proléval všechny žíly vskutku vydatně.

Co nevidět po půl páté, kdy slunce stále rozdávalo svůj jas opačné polokouli, konečně onen dodávkový automobil krabicového tvaru projel kolem. Bezprostředně poté se i Kourovo SUV s tříčlennou posádkou uvedlo do pohybu. Nesledovalo však trajektorijní dráhu dodávky, zahnulo na vedlejší ulici s úmyslem oklikou dodávce „nadběhnout" či „nadjet", zatarasit jí cestu v úzké jednosměrce. Možná u tohoto činu nebudete žasnout nad bůhvíjakou sofistikovaností, ale dopředu jsme dopravní značky místní čtvrti přetransformovali k obrazu svému oranžovými nálepkami s upozorněním na objížďku. Ta vedla, jak jinak než zmíněnou ulicí s jednosměrným provozem, rovnou do pasti!

Jako po másle! Surovinoví zásobovači dojeli na jejich konečnou. Na místě, kde by couvání s šestimetrovým vozidlem vyhodnotili za rizikové i zkušení profesionální řidiči, čelili stojícímu černému SUV, v němž navzdory zhoršené noční viditelnosti mohli registrovat pohyb. Podle předpokladů vypl muž za volantem dodávky motor, vystoupil, kráčel zaťukat na Kourovo okénko a po jeho stočení lehce nerudně požádal o vyhovění ve věci uvolnění průjezdu. Odpovědí mu k jeho smůle nebyla slova, nýbrž pořádný knockout od Koura, kterému klouby v zaťaté pěsti vyztužoval kovový boxer, zákeřná, nenápadná zbraň pouličních bitek vzniklá spojením čtyř ocelových prstenů, původem z USA. Mužova ztráta vědomí nenechala klidným kolegu zásobovače na sedadle spolujezdce. Jelikož pro deficit světla na dálku mnoho z předcházející konfrontační scény neviděl a neměl se na pozoru, naordinoval mu Kouro po přiblížení obdobnou „medicínu".

„Hezký zásah," uznale jsem šeptl k hodnocení Kourova rváčského umu, stojíc nad dvěma dospělými těly svalenými na hromadě.

„Díky," opustil Kouro své auto a už se shýbal k pokořeným osobám, „Dýchají, jazyky jim nezapadly, díky tukovým zásobám taky nějakou dobu na mrazu vydrží... Jednomu jsem možná zlomil nos, ale zas tak moc fasádu pocuchanou nemají. Ani jeden," svlékal z nich bundy se stejným logem, jaké nesla dodávka.

„Však ses krotil, ne?"

„Samozřejmě. Platí, co jsme si řekli... Žádné zbytečné zabíjení,".

„Žádné zbytečné zabíjení," přisvědčil jsem a přebíral podanou „vypůjčenou" bundu.

„To by bylo. Pomoz mi je dotáhnout tamhle na lavičku, někdo je najde se svítáním,".

Kývnutí znamenalo mé srozumění i ujednaný souhlas. Dovlečeni na lavičku a opřeni o sebe navzájem si tak členové ranní dodávací směny vysloužili neplánované volno. Byli nahrazeni. Já se rozpomněl na ovládání auta a odřídil SUV uklidit pod plachtu o několik bloků jinam, Kouro v doprovodu Viktora přebral ambiciózně volant většího přepravního prostředku. Nakonec jsem přesedl k němu a vymóděni objemnými cizími firemními bundami, které zároveň skryly naše zbraně, jsme nechali započít hru na hraní rolí, v níž se chyby a přešlapy nepromíjí.