╭─────୨୧─────╮

" Odpusť mi..."

╰───────────╯

Na jednom z trámů se ze stropu houpala na dlouhém kabelu žárovka. Jak jsem v mžiku zjistil, bohudík, jakýmsi zázrakem funkční. Vzít si s sebou vlastní zdroj světla byl jeden z nepraktických výpadků, kterého jsem se tentokrát dopustil. Spínačem jsem pustil do wolframového vlákna v malé skleněné baňce proud, abych si posvítil ke svému hledání. Po pár problicích se jas rozžhavujícího se vodiče ustálil a zalil půdu příjemně teplým světlem, jaké u moderních diod těžko pohledáte.

Jal jsem se zabořit svůj nos i pozornost dovnitř šuplíků stařičké kredence, která tu stála u zdi, co jen pamatuji. Přehraboval jsem se v nich hodnou chvíli, než jsem se na dně dobral toho podstatného. Byla tam. Viktorova krabice. Hnědá zašlá krychle z kartonu, přes níž byly chytře naaranžovány archivní noviny a letáky, aby nebyla snadno spatřitelná, pokud ji člověk konkrétně a účelně nehledal. Téměř zbožně, jako by to byl snad Svatý grál, jsem ji pode dnem podebral a, klečíc před ní, zvedl víko. Zatajil se mi dech. Nic nechybělo. JEHO mikina, sešit nadepsaný JEHO rukou, kazeta s natrženou páskou, na které bylo audio JEHO středoškolské kapely, plechovka od JEHO oblíbeného energetického nápoje, gumové náramky se jmény JEHO oblíbených hudebních interpretů,... Hleděl jsem na to s velkou úctou, připravený dát Kourovi signál, přichystat všechno k šetrnému transportu a blíže se tím zabývat v klidu Kourova bytu.

Kolečka ozubeného stroje spolupráce do sebe však nezapadla úplně přesně. Nějaký článek našeho plánu se porouchal... A doteď perfektně šlapající průběh skončil. Dveře pojící půdu s interiérem domu hlasitě zaúpěly, když se jejich ošuntělé panty, po očividně nekrátké době, uvedly do pohybu. Polekaně jsem se vztyčil a bezradně se otočil ke staré dámě s drdolem černě barvených, přesto prošedivělých vlasů. Na ramenou měla krajkový šátek v její zamilované švestkově fialové. „Mami..." chtěl jsem říct, ale rty se mi jen drobně odchlíply od sebe navzájem a daly uniknout výdechu plnému šokovanosti, zmatení i obav.

Nakonec to byla ona, kdo se dříve vzpamatoval a váhavě se začal vyptávat, udržujíc ostražitý odstup. „Co tu děláte? Kdo jste?" těkala po mně očima, které ani po dlouhých letech neztratily svůj elán a ráznost. Poznával jsem ji, i přes její vrásčitou tvář a změny času. A ona se zdála slabě poznávat mě. „Znám vás?" vykonala krůček blíže ke mně. Nevolala pro pomoc kvůli vloupání, nevypadala, že by měla úmysly útoku na mě.

„Neřekl bych..." odpověděl jsem na její poslední položenou otázku, co nejchladněji to šlo. Myslel jsem však, že mi srdce exploduje. Nikdy jsem se nepřipravil na možnost, že se s ní nebo otcem znovu potkám.

„Ale... ten obličej. Určitě jsem ho někde viděla..." pošoupla se chodidly opět o malinko blíž ku mé osobě. Paži slabým náznakem vztáhla naproti mně jako kdyby se byla ráda na dálku dotkla mého obličeje.

„Jsem tvůj syn..." řekl jsem poněkud tišeji, snad ve snaze přerušit její pohyb. Byla mi cizí. Zřekla se mě. Necítil jsem k ní mateřskou lásku. Ani tak mi ale nedokázala být zcela lhostejná, jakmile tu stála přede mnou. Tahle tři slova byla z části výtkou, z části bolestným přiznáním, z části vyzněním té ironie, z části připomenutím a smířením mě samotného s fakty... Nevím, proč jsem se je rozhodl vyslovit teď, tímto způsobem, s touto lhostejností a stoicismem. Ale stalo se.

„Božínku... Valentine?" její reakce na sebe nenechala čekat. Rukama, na kterých vystupovalo několik výrazných žil, si zadělala ústa. Skoro bych přísahal, že jsem postřehl bleskové stáhnutí jejích zorniček.

„Ne..." zakroutil jsem trochu hlavou. Spodní čelist se mi chvěla, brada hrbolatěla z mých usilovných snah skrýt to, „Ne. Valentin už není. Odpusť mi..."