╭─────୨୧─────╮

"Právě bylo 5:52... 5:53 hodin našeho časového pásma... Chybělo 7 minut..."

╰───────────╯

Připomínající nějaký gang jsme se ubírali chodbou několik metrů pod horní úrovní zeminy. Hranatá moderní šedobílá roura bez oken, zohýbaná pravoúhle jako leporelo. Ani závan vzduchu, ani paprsek slunečního či měsíčního světla... Viktor letěl pokaždé o malinko napřed a na zavolání a zamlaskání se přesouval od kamery ke kameře. Ke smůle zúčastněných jeho ochota hledat u AXIS P1447-LE dokola marně pamlsky opadávala. Zjišťoval podstatu na něm spáchaného podvodu. Žádné jídlo. Asociace, jíž byl naučen, se rozplynulo do lži. Brzy jen shora dotčeně vřískal své kjá, trucoval bez zájmu hnout se dál. Z kamery si udělal bidýlko.

Srdce mi tlouklo o závod. Nejenže Viktor hlučností mohl na všechny upozornit, na zbylých 50 metrů za roh k cílovým dveřím nám též vinou jeho tvrdošíjnosti chybělo krytí. Plus v neposlední řadě ho musel někdo sundat dolů; povely negoval. Někdo. Evidentní adept na takový úkol nebyl nikdo jiný než má osoba, Viktorův hlavní vlastník. Schopnost gekoních lepivých přísavek by mi to bývala umožnila, usnadnila, jenže... Zřít mě, člověka šplhajícího po stěně, případně stropě, by přítomné dělníky znepokojilo, nejspíše i vyděsilo. Nemohl jsem. Ne nyní. Ne před nimi. Viktora to odsoudilo k dočasnému opuštění. „Zůstaň, Viktore, zůstaň. Hodná kavka. Čekej. Ticho! Vrátíme se pro tebe cestou na povrch," poučil jsem ptáka. Nebylo zbytí. „Jaký máme čas?" přidal se povzdech Kourovým směrem, ztrápen a zneklidněn.

„Sedm a půl minuty do střídání hlídačů," pohlédl Koura na hodinky na zápěstí, pak na mě.

Sedm a půl minuty povídal... To by šlo. Věděli jsme, že místnost D-02.3 je uvnitř hlídaná. Věděli jsme, že se u ní střídají po směnách čtyři hlídači. Ne čtyři konkrétní lidé, nýbrž vícero lidí točících se na čtyřech pozicích. Roli hlídače číslo jedna střídával hlídač číslo dva v 6:00 ráno přesně. Já měl políčeno na předběhnutí, vyšachování a nahrazení dvojky sebou tak, aby si to jednička nestihla uvědomit. Právě bylo 5:52... 5:53 hodin našeho časového pásma... Chybělo 7 minut... Ne tolik, aby si po půli probděné noci současný hlídač všiml té nepřesnosti, zároveň dost, abychom získali náskok před příchodem skutečného dopoledního hlídače.

Padlo ode mě rázné vyzvání k rychlému přesunu onou padesátimetrovou uličkou slávy i hanby. Pod kamerami, ano. S vědomím, že budeme přímo natočeni na záznam. Identity nás dvou s Kourem, „impostorů", chránily nanejvýš kukly.

S hlubokým nádechem na kuráž jsem v první linii opustil rychlochůzí bezpečný kamerově nesnímaný úhel, následován ostatními. Vážnější námitky se nevyskytly, spíše nespokojené brblání někoho z dělníků, upřímně netuším koho přesně, o tom, jak vše nadmíru hrotím.

Doklusali jsme ke dveřím D-02.3. Byly plně automatizovány, robustní, zvukotěsné, otevíraly se vysouváním vzhůru, nikoliv do stran, podobně jako garážová vrata. Nefungovaly tedy na klíč, ale na čip v zaměstnaneckých kartách. Popatřte můj progres od minulého navštívení PWIT – tehdy před měsíci jsem přístupovou kartu musel krást lstí, teď byly v podstatě za zanedbatelný bakšiš naservírované hned čtyři! Jednu jsem si vyžádal, přiložil k bezkontaktní čtečce... error!? Co se stalo?! Obrys dveřního rámu zablikal rudě. Nesprávně přiložené? Neplatné načtení? Znovu! Druhé načtení a... error! „Dejte mi někdo jinou kartu! Rychle, pohyb, nemáme na to zbytek dne!" zatímco oči mi kmitavě přelétaly mezi blízkou kamerou a muži po mém boku, rozevřel jsem roztřesenou ruku. Přistály na ní současně dokonce dvě karty. Co to však bylo platné, když chybové hlášení erroru způsobily shodně. Ni jediný z dělníků tam nedosahoval výší přístupového oprávnění k prolomení levelu zajištění. Nikdo neměl přístup do místnosti skladového typu?! Směšné! Náplní jejich práce má být nošení věcí do skladů, u všech všudy! Měli mít přístup! Mělo to jít... Mělo...