╭─────୨୧─────╮

"Její ego, řekl bych, utrpělo ránu a rozkřesal jsem v ní možná jiskry misandrie; to mě ovšem v tu chvíli trápilo asi ze všeho nejméně."

╰───────────╯

Žádné další instrukce? Víc nic? Mozkovnou divoce prolétalo nespočet pochybností ohledně mého záhadného, řekněme, Našeptávače. Dveře, na dohled vzdálené, o nichž hlas mluvil, nepůsobily ničím zvláštně. Skrývaly tajnou chodbu? Co když je to slepá ulička? Pokud vejdu, šance jsou, že zůstanu v pasti. Nebezpečí zatčení mi dýchalo na paty. Minule ale Našeptávačova rada byla ku prospěchu, má skepse neměla v podstatě racionální podklad. Tak fajn... Nevím, co jsi zač, ale věřím ti; nezklam mne, prosím...

Zavrávoral jsem při zastavování, stěží korigujíc svou rychlost přeměněnou v kinetickou energii, jíž jsem v praxi stále kompletně nevládl. Bleskurychlé ohlédnutí po stíhající ochrance, brzy jistě obohacené o přivolanou policii, předcházelo chňapnutí kliky určených dveří. K mému překvapení nebyly zamčené. Ohohó, tady snad sídlil nějaký rebel, který se rozhodl zhanobit Viktoriin poplachový řád a nechat si na truc odemčeno?! Znamení? Všechny obvody fungovaly, světelná a zvuková výstražná signalizace se vypnula, ale zákaz vycházení z kanceláří nikdo neodvolal, ne? U všech všudy, to je fuk! Vlastně rád jsem zaplul do místnosti, tolik snadno přístupné.

Kancelář, jejíž prostředí mě v ten moment obklopilo, vypadala stejně obyčejně zevnitř jako z venku. Pracovat tady muselo být ubíjející, takový byl můj prvotní dojem. Žádná duše, žádná kreativita, jen holá cela, bez oken, jak kobka pro zvíře v útulku. Malý, minimalisticky zařízený, převážně bílý prostor přepažený ze tří čtvrtin šířky stolem, se skříní plnou šanonů, s velkou černošedou abstraktní malbou na zadní zdi a s osamoceným, smutným sukulentem. Oprava - dokonce s PLASTOVÝM sukulentem. To na té smutnosti jen přidává. Oh, a taky s jistou náhodnou paní, slečnou pracovnicí, obyvatelkou kanceláře. Na tu bych při vizuální inspekci malém zapomněl. Neměla daleko do sochy nebo plakátu, tak perfektně nehybná a téměř otravně dokonale uhlazená byla. „Dobrý den, já... já vás zdravím a omlouvám se, nevím sám, co tady dělám," pronesl jsem se zády přitisknutými na čerstvě zabouchlé dveře, „Nemáte náhodou klíč?".

„..." v náznaku zavrtěla hlavou zprava doleva a zpět, sotva postřehnutelným mikropohybem, jako by si nebyla jistá, jestli ji tahle záporná odpověď nepřijde draho.

„Ne? Tak ne. To vysvětluje, proč jste si nezamkla," cukl jsem koutkem úst vzhůru do úšklebku s příměsí nevěřícného zklamání.

Nejsou-li klíče, nenapadalo mě lepšího řešení než blokace dveří nábytkem. Co si člověk neudělá sám... Chopil jsem se skříně s policemi a šanony, ta ze skromného repertoáru interiérového vybavení vypadala nejbytelněji. Na posunovací manipulaci s takovým břemenem jsem si stále věřil, ač mé síly už nějakou chvíli nebyly zdaleka nabité na 100%. Šup s ní před vchod, odkud zpoza dřevěné dveřní hmoty již zazníval dupot strážců PWIT shlukujících se s nabitými hlavněmi do ofenzivního útvaru. Přistavení stolu na podporu barikády se, žel Bohu, nestíhalo.

„Neubližujte mi, prosím," pípla kancelářská slečna, vykukující za štítem v podobě opěradla své kolečkové židle.

„Jestli vám někdo ublíží, budou to ty gorily, co se sem právě dobývají. Mluvím ze zkušenosti, když řeknu, že s jedním nezacházejí zrovna jemně," zabředl jsem do vzpomínek ze dne, kdy jsem týdny zpátky v PWIT potkal inspektora Koura. Kéž bych teď směl opustit Viktoriinu ohavnou pevnost stejně hladce jako tehdy...

„Víme, že jste tam! Vzdejte se a vyjděte ven s rukama nad hlavou, jinak vyrazíme dveře!" ozvalo se a přítomná ženština, očividně neznalá podobných událostí, reagovala okamžitou pištivě vyděšenou hysterií.

„Ne že byste mi byla sympatická, dámo, ale být vámi, považoval bych za moudré přestat se hlasitě projevovat a radši se schovat pod ten váš rozkošný stoleček," protočil jsem oči a pokynul hlavou na řečený doporučený úkryt. Poslechla. Její ego, řekl bych, utrpělo ránu a rozkřesal jsem v ní možná jiskry misandrie; to mě ovšem v tu chvíli trápilo asi ze všeho nejméně.

„Naposledy vás vyzývám, vyjděte ven!" silné bušení i tón upozorňovaly, že na mě místní hoši nepůjdou zlehka, jestliže se sám nevydám... A to já definitivně nezamýšlel.

Nevzdám se. Jak bych mohl? Namísto myšlenek byť jen připouštějících posibilitu mého selhání, jsem se v posledních sekundách věnoval dobíjení mé pistole, jež byla jasnou volbu do první vlny defensivy. Můj zpocený prst nedočkavě obkroužil lučík a já se přelezením stolu v chůzi pozpátku vzdálil na opačnou stranu kanceláře.

Řach! Beranidlo kopanců zasáhlo první ze dvou vrstev dřeva, které mě držely pryč z očí nepřátel. Budou létat třísky... Neměl jsem sem lézt! Pitomá kancelář. Pitomá ochranka. Pitomý já. Kde je Našeptávač se svými skvělými nápady teď?! Třeba žádný hlas Našeptávač ani neexistuje a prostě mi přeskočilo... Hrabe mi? Tohle je noční můra, tohle je... „Okno...". Cože? Našeptávač?! Okno?

„Tady žádné okno není," vydechl jsem šepotem jako by v samomluvné úvaze či odpovědi nejasné třetí dnešní Našeptávačově nápovědě, „Ledaže...". Za kakofonického doprovodu zvukem tříštící se skříně jsem energicky seškubl ze, mně momentálně nejbližší, stěny tu abstraktní obrazovou patlaninu, co tam téměř nepovšimnutě doposud visela, abych odkyrl fólií zalepené, uprášené, a hlavně nevysvětlitelně nelogicky nepoužívané OKNO! Ano!

Znepřátelená strana svým dobýváním a překonáváním mnou vystavěné chabé barikády rozvířila po místnosti nehomogenní oblak všelikých papírů, dokumentů a lejster, totiž obsahu oněch skříňových šuplat a části nedobře organizovaných šanonových složek. Zrovna tohle papírové „krytí" mi přišlo vhod k mému dalšímu kroku... tedy skoku, mám-li být konkrétnější.

Jistý frazém praví „Hlavou zeď neprorazíš", já bych si k tomu nicméně dovolil dodat, že zeď asi ne, ale okno ano. Doslovně po hlavě, jen s paží před obličejem a prorážecím kladivem v podobě pistole, jsem se vrhl skrze okenní tabulku ven. Dolů. Byla to jediná cesta.