╭─────୨୧─────╮

"Účel světí prostředky. Machiavelli by byl hrdý."

╰───────────╯

„Viktorie! Vím, že jsi tady! Vím, že mě slyšíš! Myslíš si, že jsi tady ta dobrá? Ta v právu? Nechtěj mě rozesmát! Pořád jsi ještě nepochopila, s kým si zahráváš? Nechápeš, jakou hru tu hraješ?! Vybrala sis špatného protihráče! Bílá už táhla, ale teď je na řadě černá. A i kdyby stál král sám v poli, nevyhraješ! Tenhle král totiž není ledajaký. Titul krále, dosah dámy, abilitita střelců, síla koní, stabilita věží a výdrž armády pěšáků. Tahle partie je moje! Važ kroky. Šachovnice je dnes extrémně vratká. Když smícháš všechny barvy, nakonec z toho bude zase. Jenom. ČERNÁ," nádech, „Žádám tě neprodleně o odvolání ostrahy a o vydání oprávnění ke znovuzprovoznění systémů. Pokud dostanu, co je moje, nikomu se nic nestane. Pokud mi budeš bránit, poneseš následky. Nejen ty, celá tahle tvoje pitomá proklatá barabizna!" slova se sama hrnula do úst. Rozvášnil-li bych se však řečnicky přespříliš zdlouhavě, mohl bych toho ošklivé litovat. Ozbrojené síly PWIT byly na cestě. Díky mému hlášení znaly směr. Bosými chodidly jsem již během svého mluvení vnímal chvění podlahy, v důsledku existence své zvířecí stránky též skoro určitě dříve než kdokoliv další. PWIT rezonovalo v rytmu smrti, v předzvěsti nepěkného střetu. Konec představení, děkujeme za pozornost, vykliďme pódium... „Urči si priority, děvče," dokončil jsem přímým oslovením adresátky vzkazu „rozhlasovou relaci". Necitlivým trhnutím jsem vzápětí zamýšleně přerval kabel mikrofonu a nechal celý obsah svých rukou spadnout, kamkoliv zrovna vedením náhody měl spadnout.

„Že se nikomu nic nestane? Vždyť... vždyť už se stalo. Zabil jste člověka před očima nás všech. A pro nic. Berete tohle jako hru? Lidský život pro vás nic neznamená? Vy... jste psychopat... Tohle vám neprojde..." vzlykla a pohlédla na mě drobná podsaditá kudrnatá žena v kostýmku, jejíž oči byly dosud přilepené na tělo jejího mrtvého kolegy, drzého hrdiny, který neuměl sklapnout. Její připomínka k mé promluvě byla relevantní, ale projevit cosi jako soucit či empatii pro mé adrenalinem napumpováné a touhou po pomstě poháněné tělo nepřipadalo příliš v úvahu. „Kde je nějaká spravedlnost...?".

„Spravedlnost? O tu se právě snažím..." dal jsem té ženštině suše podanou, leč upřímnou odpověď a naposledy jsem přehlédl nebožtíka na podlaze. Účel světí prostředky. Machiavelli by byl hrdý. „Vale, drazí spoluobčané! Bylo mi ctí," poplácal jsem po tváři brýlatého zaměstnance, jenž mi byl nejblíže. Byl využit jaksi metonymicky, aby chtě nechtě zastupoval zaměstnanecký celek při ironickém loučení. Poté ode mě přišla i stejně ironicky uctivá hluboká úklona a kontrolní místnost přestala být mým místem výskytu. Neměla již moc co nabídnout. Bez Viktoriiny vedoucovské autorizace číselným kódem tam nemohli sami zrušit systémový pohotovostní stav.

Běžet. Pryč. Dál a dál. Kamkoliv. Nedokázal jsem se přiměřeně zklidnit, soustředit a analyzovat, odkud slyším kroky. Zněly ze všech stran. Obklopovaly mě a uzamykaly do neviditelného kruhu zmatení. Jako bych byl zavřený uvnitř reproduktoru. Ozvěna se lámala pod několika úhly a bodala mi do uší. Doufal jsem jen, že pokud budu v konzistentním pohybu, bude zřejmě těžší mě vystopovat a dostihnout.

Kudy k výtahům? Je jich tu více. Můžu tentokrát najít i jiné... Nebo ne. Zdálo se vhodné postupovat zpět za Kourem do podzemí. A šplhací cesta byla osvědčená. Zaváněla, obrazně, největší jistotou, dalo-li by se o té vůbec hovořit. Jednoznačně.

Uvedl jsem těleso, své tělo, do rovnoměrně zrychleného přímočarého pohybu. Přibližně. Nahá chodidla pleskala o hladkou podlahu. Reverzně jsme kroky opisoval vlastní dřívější trajektorii. Co bych se namáhal rvát dveře další šachty, když jsem už jedny rozlouskl. Vlastně dvoje... ale na tomhle patře jen jedny.

Už už byly na dohled daleko. Vyčkávaly mého návratu s otevřenou náručí, jen se do nich vrhnout! Nikoliv bezhlavě, leč s krapet přemrštěným spěchem jsem zahájil sestup, aniž bych zaregistroval jaksi neignorovatelný, podstatný detail - PWIT systémy se znovu-rozběhly.