╭─────୨୧─────╮

"...toto je kód Lagunak."

╰───────────╯

Ticho. Krve by se v těch lidech přede mnou nedořezal. Jako by těm chcipáčkům ubohým někdo vyřízl jazyky. Docházela mi ale trpělivost. „Hněte sebou!" jaksi frustrovaný z nečinnosti všech jsem přizdvihl svou pistoli o trochu výše a zakmital lehce ukazováčkem nad spouští, abych umocnil vyvolanou intimidaci. Nejsme v Americe, z toho, co Kouro zmiňoval, vyplývalo, že ozbrojení by tady konkrétně být neměli. Ne legálně.

„Blafuje! Nemusíme ho poslouchat!" sklepl ze sebe dočasnou němotu jeden z PWIT zaměstnanců. Oliver? Jmenoval se Oliver? Říkejme mu Oliver. Paměť na jména mi haprovala, nicméně zcela cizí mi ten člověk nebyl. Navázal jsem s oním opovážlivcem oční kontakt a on prostomyslně pokračoval ve své hrdinské řeči ke kolegům. „Chce v nás jenom vyvolat strach. Nedovolí si nás zabít. Na to jsou sazby v trestním zákoníku moc vysoké,". Tak pán je znalec práva? To by mě snad mělo zastavit? Zdržoval. Sám tomu nemohl věřit.

Postoupil jsem k údajnému Oliverovi do vzdálenosti, z níž mu šlo držet hlaveň pistole jen centimetry od špičky nosu. „Moc mluvíš," vyslovil jsem polohlasem, zatímco jsem si vypůjčil slavný Kubrick Stare, specificky znepokojivý výraz očí předváděný na stříbrném plátně ve filmech režiséra Stanleyho Kubricka v druhé půli 20. století. Oliverovo hlasité polknutí a pozvolné zdvihání rukou nad hlavu bylo pastvou pro duši. Vypadalo to, že už vidí, jak hloupé bylo zpochybnit mé zlodějné kompetence. „Správně," dodal jsem v poněkud spokojenějším úšklebku, který, jaká to mrzutost, přes zakrytí mé tváře nemohl nikdo vidět, „A teď ten zatracený mikrofon!".

Periferně jsem zahlédl, že jistý obrýlený gentleman konečně pochopil, kde je jeho místo, jak nizoučko je na hierarchickém žebříčku moci, a že se jal s právě zaznělou pobídkou do práce. Výtečně. Zhoupl jsem svůj kvér podél těla pod úroveň pasu a chůze se mi stočila ke stanovišti s dlouhým, tenkým zvukotechnickým vynálezem, jejž byste možná v obchodě objevili u štítku přepážkový mikrofon.

Těžko pochopit čin, který přišel dále. Měl-li bych nad ním kroutit hlavou, hlavu bych si vykroutil. Protože Oliver... ten hloupý Oliver zneužil toho, že pár očí mám jen jeden a zorné pole tudíž omezené. Když viděl, že se k němu víceméně otáčím bokem, či skoro zády, chmátl po mé kukle s očividným úmyslem zbavit mě jí, odmaskovat mě a zahnat tím mou pomyslnou auru tajemna a anynomity. „Máme na vás více než dost usvědčujících důka...zů..." začal opět mlet pantem, aby své počínání okomentoval, jenže ejhle! Jazyk se mu instantně zadhrhl v hrdle, ihned co zpracoval, čí obličej že tu odhaluje. „...dost...důkazů..." vykoktal v dodatku.  Kuklu ze mě neserval zcela, jen ji stáhl a ona mi pak zůstala viset za krkem jako kapuce.

„..." nestál mi za slůvko. Sketa... Vaz by mi málem zlomil, kdyby zabral hruběji. Nehybný, rozpálený jeho idiocí do běla jsem ho rohem oka pozoroval přes rameno téměř s výrazem Padlého anděla Alexandra Cabanela. Zhluboka jsem se nadechl a dlouze nechal všechen vzduch opustit můj hrudník. Celá scenérie byla podruhé zmrzlá, stejně jako při mém příchodu.

„M-Maron...!? Duch... Jsi mrtvý... Jsi mrtvý? Jsi duch?" neuměl si Oliver racionalizovat fatu morganu mé osoby.

Tak duch? K smíchu. Duch. Kdepak. Ne. Kdepak, já nejsem duch. Ale z někoho jiného asi jednoho udělám! „Boo!" vyřkl jsem při otočce vlastního torza anglické citoslovce užívané právě pro duchy. A v té chvíli má zbraň vystřelila. Já z ní vystřelil. Bum prásk! Vprostřed Oliverova čela. Ha. Hahaha. A bude klid. Založil jsem mu krvavý vývěr v hlavě. Ptáček víc nezazpívá. Vyhasl... napořád.

Nicméně! Neodbíhat od podstatného. Pistole vklouzla do pouzdra. Čas nadešel. Brýlatý technik mi podával tiše mikrofon rukama roztřesenýma jako v pokročilém stádiu Parkinsonovy choroby. „Tady... To červené... červené tlačítko to spustí..." špitl.

„Dokud je v provozu jeden mikrofon, jiný se odjinud nemůže připojit paralelně, je to tak?" ujišťoval jsem se o faktu, jímž jsem si byl téměř jist.

„Mhmm, a-ano...".

Namotal jsem si na prsty kus mikrofonového kabelu, díky čemuž jsem samotný mikrofon mohl držet blíže sobě a nemusel jsem se omezovat ohýbáním hřbetu a měněním místa, kde jsem již stál. Rychlý pohledový sken místnosti... Vzpurné známky rebelie byly anulovány, ostatní zesubmisivněli...

Červené tlačítko. Stačí prostý stisk a uslyší mě v reálném čase celé PWIT od podzemí po střechu. Klap. „Dámy, pánové a další stvoření zde přítomná, toto je kód Lagunak. Pro ty z vás, kteří mě přeslechli, ještě jednou - kód Lagunak," vychrlil jsme ze sebe úvod, který byl obsahově valnou většinou adresovaný Kourovi. Kód Lagunak, slůvko z baskičtiny používané autonomní komunitou ve francouzskošpanělském pohraničí, bylo jedno z našich domluvených hesel. Šifrovaně jsem svému drahému zločineckému i mileneckému partnerovi skrze něj sdělil základní informace o své situaci. Takových memorizovaných hesel jsme měli plný seznam, každé mělo k sobě přiřazený specifický druh scénáře. Jednalo se o upgrade systému našich mnohočetných plánů značených písmeny abecedy, od nějž jsme ustoupili po fiasku ve vile mých rodičů. S vydatným nahnáním kyslíku do plic a s tempem řeči nadšeného sportovního komentátora jsem v sekundě mluvil dál. A buďte si jistí, že smršť volně řetězených myšlenek, jež se mi líhla v mysli pro následující sdělení nepatřila směřováním nikomu jinému než Viktorii. „Nyní si v případě potřeby a na základě svobodné volby klidně zacpěte uši, chystám se adresovat soukromý vzkaz...".