╭─────୨୧─────╮

"Byl jsem nekrytý, zavěšený jako kýta na háku v masně."

╰───────────╯

Ah! Rychlým vzdušným parakotoulem jsem prolétal sprchou drobných střepů z proskočeného okna. Gravitační síly mě stahovaly dolů. Vidění dočasně zaslepila smršť světelných prasátek, která se vytvořila díky chaotickým odrazům prvních ranních slunečních paprsků v kouscích skla, jež mě obklopovaly. Stejně bych však oči zavřel tak jako tak, už jen kvůli tomu, že jsem neměl zájem o ně kvůli zbloudilé ostré částečce cizího tělesa přijít.

Bez hlavního lidského smyslového orgánu v akci jsem vynakládal úsilí se v té prostorové dezorientaci a rychlosti čehokoliv zachytit, jen ať se vyhnu setkání se zemí v té nejtvrdší možné podobě. A povedlo se! Jakým způsobem, to s jistotou nesvedu povědět, ale nějakou rotací sebe samého jsem dokázal jednou dlaní plácnout do hladké fasády PWIT. Poté se již na leštěném mramoru činily gekoní přísavky. Stálo mě to nemálo bolestivou dislokaci ramene na paži, která můj pád zastavila. Kdyby mě ovšem nadledviny nezásobovaly nepřetržitě notnými objemy C₉H₁₃NO₃, jinak řečeno adrenalinu, trpěl bych mnohem více.

Konečně jsem rozevřel víčka a trhl hlavou vzhůru. Za tím, co zbylo ze zničené okenní tabulky už mi pohled oplácelo několik chlapáků. Lze ale mluvit o štěstí, že propadlý ramenní kloub náležel mé nedominantní končetině. Střelba, ač očekávatelně nešťastně nepřesná a jednoruká šla stále realizovat! A přesně proto jsem jí i využil. Ať si ti panáčci tam nade mnou nevyskakují a nevyklání se ven, nedejbože že by se ke mně chtěli slaňovat! Nohama jsem se také přilepil na zeď a kulka byla vyslána vzhůru. Namísto toho, aby někoho zastrašila, v tomto případě zřejmě naopak vyprovokovala salvovou odezvu.

Okolnosti hrály příliš v můj neprospěch. Byl jsem nekrytý, zavěšený jako kýta na háku v masně. A mí nepřátelé mířili zkušeně na hlavu a na ruce. Jedna jejich střela mi vyrazila mou pistoli ze stisku a poslala ji knokautem dolů, další střela těsně přišla o privilegium být fatální a jenom mě připravila o kus chrupavky pravého ucha. Cítil jsem pumpování ve spáncích a knedlík v krku, jakmile jsem periferně zahlédl výstřik hemoglobinového tělního džusu hned vedle vlastní tváře. Organismus bil na poplach. 

Nemohl jsem jim dát šanci trefit se potřetí. „Nuzáci..." procedil jsem mezi zuby na adresu ochranky, než jsem se přepl do ženské podoby a začal jsem ručkovat dolů. Nevím jaké pojmenování by bylo lepší než právě ručkování. Noha, ruka, noha, ruka, noha, ruka... Hlavně rychle. Na pevnou zem a rychle odsud.

Poslední asi dva metry už jsem seskočil, i když betonová přistávací plocha nebyla nejideálnější. Zaječím kličkováním jsem pak unikal pokračování střílecího roje. Před nejhoršími krvavými škrtanci na kůži mě chránila motorkářská kombinéza, přímý zásah naštěstí nepadl.

Zkusmo jsem se za běhu vrátil do primární mužské podoby v potřebě zjistit, jak se hojím. Zjistil jsem ale spíš, jak se nehojím. Dotkl jsem se ucha, z nějž odkapávaly rudé kapičky. Pořád se zcela nerozednilo, ale tmavé čmouhy na bledosti mé dlaně byly neomylným důkazem. Kůže se pořád nezacelila, šlo to pomalu. Intenzivní užívání mých nadlidských schopností jim vybíjelo baterii. 

Pod venkovním kovovým industriálním schodištěm jsem zastavil za účelem provedení bleskové auto-operace. Tahová repozice. Víceméně bezvládně visící paže potřebovala nahodit nazpět do mělké kloubní jamky, kam patří. Raz, dva, tři! Vyloudil jsem v bolesti jakési zaúpění, i když jsem se snažil držet se v tichosti. Znovunabytá pohyblivost paže coby pozitivní faktor byla ihned neblaze vykompenzována negativním faktorem – příchozími lidmi na vrcholu schodiště, jež mi bylo přístřeším. Krčil jsem se pod čtverečkově děrovanou podestou a věřil, že když se nehýbu, nepostřehnou mě. Jak o tom mluví popularizační věda v případech tyranosaurů. Bělmo mých očí nicméně muselo nebývale svítit, protože jakmile mi jeden z oněch lidí stanul nad hlavou, ostře se mnou navázal přes kovové průzory oční kontakt a jal se řvát. Bez možnosti užití střelné zbraně jsem alespoň čapl záložní zbraň bodnou a špičku její čepele vrazil skrze schodiště do boty, potažmo chodidla onoho řvouna. Ne že by ho to umlčelo, ba právě naopak... ale měl teď k tomu řvaní pádnější důvod. A mohl mít koneckonců radost z kudličky zdarma. V té noze jsem mu ji ochotně ponechal jako drobnou dárkovou pozornost ode mě.

Běh pokračoval. Blikal jsem při něm jako bych byl vánoční ozdoba, když jsem se v panice nemohl rozhodnout mezi svou mužskou a ženskou tělesnou schránku. Čert ví, kterou by se vyplatilo teď použít! Smršť vjemů z okolí mě týrala, bojovala o mou pozornost a rušila mou orientační ne-schopnost v areálu, dokud jsem neuviděl shluk siluet, mezi nimiž šlo jednu identifikovat jako Koura.