╭─────୨୧─────╮

"Rozevřely se jako ořechová skořápka."

╰───────────╯

Zadýchaný, s mozkem zakaleným stresem i obavami jsem konečně přestal. Prorazit na druhou stranu tudy nepřipadalo v úvahu. Třes v horkých končetinách mi důrazně ukazoval, že moderní počiny lidského pokolení jsou nezanedbatelným konkurentem nejmocnějších sil nabízených Matkou Přírodou. Jak jsem vyčkával, až se axolotlí geny předvedou v plné kráse a moje omlácené kůstky a vazivo zhojí, na prsou v kapsičce vesty mi zapípala a jemně zavibrovala vysílačka, kompaktní duální radiostanice PRM/LPD pásma. Ohromné to štěstí, že v místních podmínka konala svou funkci; zde pod zemí, kde musely být očekávány problémy s přenosem signálu! Téměř až s euforickou agresí skončila moje „půjčená" bunda shozena, coby překážející přítěž, abych dosáhl na onu ozývající se krabičku uzpůsobenou přijímaní ultra-krátkých vln. Po uchopení do dlaně ovšem ve zkratu zasyčela, jen rozpixelované slovo error ji doprovázelo do telekomunikačního nebe... Cože? Proč?! Druhou rukou jsem do ní bezradně klepl a konečně při tom spatřil kámen úrazu. Články prstů mi svévolně probíjely malé výboje elektřiny. Podobně jako při shledání s matkou... Nechtě jsem si tu vysílačku uškvařil! Propojenost silnějších afektů s redukcí vědomé kontroly nad mými schopnostmi byla zřejmě v přímém vztahu. Potvrzeno. Raději již na nic holou rukou nesahat. Ni se netknout prstovými bříšky snímače přístupových karet. Absence regulování velikosti užitého elektrického proudu zaváněla katastrofou. Zklidni hlavu, Marone... zklidni hlavu...

Sakra. Sakra, sakra, sakra! Měl jsem sto chutí vysílačkou prásknout o zem a vybít si na tom darmošlapeckém kusu šrotu zlost na sebe samého. Jediný komunikační kanál ztracen. Ačkoliv... vážně jediný? „...Ještě jednou opakuji, zachovejte prosím klid, pro vlastní bezpečnost uzamkněte zevnitř všechny dveře a vyčkejte dalších pokynů. Konec hlášení." zaskřehotal Viktoriin otravný hlas naposledy ze zdí z vestavěných reproduktorů, dříve než byl alarmový tón ponechán coby jediný rušitel ticha. Hlášení. Firemní rozhlas. Ano. Ano, jistě. Někde zákonitě musí být mikrofony, jimiž lze promluvit k celé budově. Audio-výstupy patrně ústí do všech místností, včetně D-02.3. Tohle byla cesta!

Dobrá. Kde by tak mohly ty mikrofony být? Určitě ve Viktoriině kanceláři na nejvyšším podlaží, ale nejspíš nejen tam. Kde dál? Řídící místnost, pomyslné srdce bezpečnostních systémů, centrum správy všeho v PWIT fungujícího na elektřinu. Odtamtud by teoreticky šlo i na dálku otevírat dveře, že? Že?! Návrh vyhledat řídící místnost získal od vědomí povolení k uskutečnění. Měla se nacházet někde v nižších patrech. Druhé nebo třetí. Čtvrté? Můj mozek usilovně skenoval záznamy z fotografické paměti, ale nepamatoval se přesně. I kdybych měl však v rámci pátrání zkontrolovat vícero pater, jednalo se pořád o nejsympatičtější řešení. Plus připomeňme, že k výkonnému běhu jsem se geneticky nevylepšil pro nic za nic.

Během dumání již počaly kroky mé osoby nabírat směr k výtahům. Nebylo zbytí, jinudy to rychleji nešlo. Krev, krom té zaschlé, i elektrické jiskřičky mi z rukou stihly zmizet. Výborně. Prokřupání kloubních spojů zápěstí předcházelo pohledovému přeměření zapečetěného vstupu do výtahové šachty. Tu ve stavu nouze či ohrožení, za který Viktorie tohle vydává, nikdo používat nebude. Nazývejte to bláhovostí či kuráží, ale rozhodl jsem se zkrátka skrz ní, totiž výtahovou šachtu, vyšplhat vzhůru, kam až jsem potřeboval. Kdepak nechat se pohodlně vyvézt... Hezky horolezecky! Či jako po žebříku, chcete-li. Po žebříku složeném z poněkud podivných latěk-nelatěk.

Se soustředěním i zatnutím zubů se mi podařilo vměstnat ukazováčky, prostředníčky i prsteníčky levé i pravé horní končetiny do skuliny uprostřed dvoukřídlých šachetních dveří. A teď zabrat a táhnout od sebe! Proti nezdaru v D-02.3, nutno podotknout, zcela odlišný příběh. Věřím, že ani běžný, průměrně tělesně stavěný homo sapiens sapiens by s takovým úkolem neválčil dlouho. Rozevřely se jako ořechová skořápka. Těžší mi už přišlo i udržet se a nepřepadnout dopředu na samotné dno PWIT v patře -3.

Adrenalin, základní hormon stresové reakce, vyměšovaný dření nadledvin, nechyběl, nakopával mě, abych ze sebe dostal to nejlepší. Žádná závrať, žádné přehodnocování, ohlížení a kroky zpět. Zvládl jsem v minulosti horší věci. Tak tedy vzhůru!