╭─────୨୧─────╮

"No toto!? Bez varování?"

╰───────────╯

Buch! Na mou ignoraci vůči okolí jsem byl s maximálním důrazem upozorněn vnější stranou pohybující se výtahové kabiny, klece chcete-li, která mě s sebou strhla na své nenadálé pouti do vrchních pater. „Tsssk" sykl jsem a má ruka se automatizovaným pohybem tkla natažené pravé paty, jež schytala nejpřímější zásah. Stiskl jsem rty pevně k sobě se záměrem zamezení zvukovým projevům bolesti opustit mé hrdlo. Naštěstí mi nebylo ublíženo nikterak vážně. Žádná tragédie po stránce způsobené újmy, zato nemalá tragédie pro stránku strategickou.

„Zastavit! Do něčeho jsme vrazili!" rozkřikl se sekundy po kolizi mužský baryton z nitra řečené klece, na níž jsem nyní ležel rozpláclý jako moucha na předním skle kamionu jedoucího po dálnici.

Delší než kratičká prodleva dělila ten okamžik od těžkého zabrždění výtahu v půli cesty mezi dvěma nejvyššími patry, kam onen moderní zdvihací stroj s jakousi drobnou pohybovou setrvačností stihl dojet. Trochu to mnou trhlo a já se křečovitě chytal prvních přístupných výstupků, abych se začal zvedat.

Nakonec jsem mohl mluvit relativně o štěstí, že výtah zarazil v předstihu před dokončením pravidelné dráhy. Abyste si dokázali lépe představit momentální situaci -⁠ zatímco přepravovaní v kabině měli podle všeho k dispozici pro potenciální vystoupení jen circa půlmetrovou škvíru u nohou a zbytek výstupního prostoru byl pro ně zakryt zdí, mně na druhou stranu postačovalo lehké vyšvihnutí sebe samého k dosažení stanice příštího podlaží. Takže ano, nebyl jsem, kde jsem chtěl být, ale mohlo to dopadnout výrazně hůř.

„Je tam! Vidím ho!" ozvalo se mi doslova pod nohama, když, teď už bez debat identifikovatelní, členové ochranky objektu zvedli jeden z výtahových stropních kovových panelů, poklop substituující pro ně únikový východ.

No to ne! Nepůjdete za mnou tak snadno! Skopl jsem paži, jež se otvorem sápala nahoru za mnou a odvrátil jsem zrak od oslepujícího proudu světla nově přicházejícího z kabiny. Přišel čas opět utíkat, díkybohu bylo kudy. „Pošlete posily, narušitel je na vrchním patře, přepínám..." doprovázel hlasitostně utlumený vysílačkový rozkaz můj promptní únik.

Poloviny stříbrně lesklých šachetních dveří jsem za sebou srazil zpět k sobě, na sílu přes jejich limit. Pokroucení přesně dokonale rovných tvarů a vyosení z drážek, dle mých úvah, mělo přispět k jejich obtížnějšímu použití dalšími lidmi.

Zájem navštívit Viktorii ani v nejmenším nebyl. Nevyplatilo by se to. Neexistovala záruka, že ji najdu, a co víc, Kouro čekal. Vedený zelenými cedulkami s piktogramy jsem se po chvíli bloudění v kvapném tempu octl na podestě zakončující poslední rameno schodiště. Shlédl jsem nakloněný přes zábradlí dolů a očima potkal ozbrojence s helmou a neprůstřelnou vestou, který zíral vzhůru o pár pater níže. Tohle... nebyl člen ochranky. Že ne? „No nazdar, vy jste mi tu ještě scházeli," poznal jsem s povzdechem příslušníka městské policejní jednotky a uhl jsem úkrokem vzad právě včas, aby mě minula policistova kulka vyslaná na mou hlavu. No toto!? Bez varování? Považte, ani po mně nezařval „Stůj!" nebo „Vzdej se!". Neslýchané.

Kam teď? Kam teď?! Nutnost sejít dolů se zdála do očí bijící. Tyhle schody to neumožňovaly, i tak jsem se je rozhodl na chvíli využít. Pan policista, řečeno na základě sluchového rozboru a prosté logiky věci, běžel nahoru ke mně. Já běžel dolů, v podstatě k němu, ale bez úmyslu ho skutečně potkat. Rameno se mi třelo o bílou zeď, jak jsem se snažil při své rychlosti pobyhu držet co nejdál od zábradlí schodů, tedy i nejdál od zorného a dostřelového pole mého pronásledovatele. Seběhnutí o jediné poschodí níže pro mě bylo následně dostatečně uspokojivým progresem.

Vrátil jsem se od schodiště do chodeb s kancelářemi, stále daleko svému drahému, ale přesto o kousek blíž. A o to přeci šlo.

Pociťoval jsem, jak mi pozvolna dochází dech. Zatím ne úplně, ale odpočinek bych býval ocenil. Jen kdyby na mě nevybafla ochranka, již jsem před pár minutami ve výtahu šťastně setřásl. Kruci. Co jiného počít, nahánění pokračovalo. Gepardími skoky jsem se jim ztratil za rohem, při čemž jsem svlékal rukavice, ať se mám alespoň jak bránit, když mě doženou.

A pak jsem znovu uslyšel ten hlas. Ten divný, neznámý hlas, který mi z nějakého důvodu napovídal: „Napravo, druhé dveře od konce chodby..."