╭─────୨୧─────╮

"J'adoube..."

╰───────────╯

Kouro tam stál v ranním ostrém světle na place, kudy jsme prve vnikali do PWIT podzemí, zmítající se v držení dvou Viktoriiných ochrankových goril. Z organizace scény jsem usoudil, že jej zrovna, přes jeho vzpíraní, vyvedli ven. Každý gorilák mu třímal jednu paži nepohodlně skroucenou za zády a strkali ho chudáka před sebou vstříc další osobě, která se očividně připravovala mého milého před předáním zákonu odmaskovat, zbavit kukly. S Každým nuceným krokem vpřed ke všemu vyvstávalo najevo, že Kouro kulhal na pravou mohu. Ti ohavní tupci se opovážili na něj položil své špinavé pracky!? Na mého Koura!?

„Tak tohle vám nedaruji," pronesl jsem ve zlostném výdechu, ačkoliv mě na danou vzdálenost s danou hlasitostí nemohl nikdo slyšet. Ujistil jsem se však, že další má slova už svými zvukovody zaregistrují. Nechal jsem si mužskou podobu, minimálně pro efekt prvotního zastrašení, připraven vydat veškerou sílu a energii, co ve mně zbyla. „Dejte od něho ruce pryč!" rozkřikl jsem se, zatímco mě nohy spěšně nesly do centra dění. Rázný výrok pak ještě podtrhl čin hodu pyritem, jež jsem nahmatal v kapse. Původně zamýšlený kamenný úplatek doletěl až ke spánku jednoho z Kourových věznitelů, kde v měkkém místě mezi okem a uchem i zůstal zaseknutý a zasaženého poslal do věčných lovišť. Odstrašující příklad pro civilní, pracovnické, opodál stojící, zbabělé existence. Vzali kramle.

Kouro se nenechal prosit, aby s nově uvolněnou rukou, k jeho prospěchu dokonce jeho levou, tedy silnější, začal pracovat na osvobození se. V duelu jeden na jednoho měl lepší šance. Přesto mi to nedalo, abych mu neposkytl další pomoc. Nepochyboval bych o něm, jenže rozsah jeho možných zranění nešel pohledem posoudit. Plus s tím, kdo mu ublížil musel být učiněn krátký proces. Bezpodmínečně. Bez lítosti. Tak velil partnerský ochranářský pud.

Vyždímal jsem ze sebe zrychlení, jaké zaskočilo všechny, včetně mě samého. V mžiku jsem svou vahou smetl druhého, dosud stojícího Kourova věznitele do náruče asfaltu. Má geneticky vylepšená pěst se pak vícenásobně ujistila, že nebude existovat nikoho, kdo by Kourovi ublížil dvakrát. Jednou a KONEČNÁ. Nos si o živičnou černočernou podložku pod sebou otřel skolený člen ochranky nedobrovolně minimálně pětkrát.

Těžce oddechující jsem z kleku na nehybném chlapákovi věnoval pohled své drahé polovičce. „Jsi v pořádku?" zajímal jsem se, vědom si, že případná odpověď „ano" nebude dnes tak úplně pravda.

Pokýval. Jeho oči se ale ve škvíře mezi černou látkou nesmály. Snad ho znepokojovaly zaschlé i čerstvé krvavé krůpěje na mém obličeji či jiná skutečnost týkající se mého stavu.

K více tlachání není čas! Pauzy nevedeme. Do pole zájmu se mi konečně dostal dříve uvedený třetí člověk. Ten, kdo chtěl Kourovi odhalit tvář. Ten, kdo z dálky nebyl poznatelný. Ten, z koho se vyklubala nynější vizuální inspekcí Viktorie. Naše hostitelka osobně. „J'adoube..." pozdravil jsem šachovým termínem, kterým hráč v partii upozorňuje, že pouze urovnává figurky, ale zatím se nejedná o samotný tah. Korespondovalo to s faktem, že jsem zatím pouze vstával, chystal se hrát. Myslela si, že udělá rošádu a schová se? Že si ji dřív nebo později nenajdu? Naivka. „Je-li ti život milý, skloň se." Malinká pistolka k sebeobraně se Viktorii v rukou tolik klepala, že by netrefila, ani kdybych byl třicet centimetrů od ní. „Skloň se přede mnou, povídám!" zvýšil jsem hlas.

Paní šéfka, paní ředitelka PWIT pokořeně počala ohýbat kolena do ostrých úhlů, snižovat hřbet. Její hrdlo si muselo pamatovat naše poslední živé setkání. Správně. Nadmíru rád bych setrval sledovat takové divadlo přinejmenším o nějakou tu minutu navíc, leč nebylo přáno. Dočasně setřesené PWIT komando si za mnou znova našlo cestu. Z opačného směru, z městských ulic zase úpěly houkačky sanitek a policie.

„Musíme pryč," pronesl naléhavým tónem Kouro a podal si do pohotovostního stavu nůž typu motýlek. Hlavou pokynul k našemu kradenému autu, spoře naplněnému frakcí plánovaného lupu.

Souhlasně jsem kývl. Kouro kulhavě vyběhl napřed, já objal Viktorii paží kolem krku a vlekl ji s sebou v evakuačním couvání jako živý štít. Na ni nevystřelí. Pravděpodobně. Šila sebou v nevoli, přirozeně, ale marně. Náskok se ztenčoval, houkačky sílily, zmatek, hluk a strach sytily vzduch... a slunce vyšlo.