╭─────୨୧─────╮

"Doprava."

╰───────────╯

Elegance jsem pozbýval, motivace nikoliv. To se ukázalo býti klíčovým. Holé ruce, holá chodidla... a s každým lepivě přilnavým gekonním úchopem se mi slušně dařilo vynášet vlastní váhu o celé metry výše. Jak zní známá lezounská zásada - tři pevné body, jedním hýbat. Kukla příhodně bránila vlasům v invadování zorného pole. Propastné prázdnoty za sebou jsem nedbal. Cítil jsem jen kapičku studeného potu hnát se dolů po mém spánku tak, jako uhání kapky dešťové v imaginárních závodech po okýncích jedoucích aut. Možná důsledek podvědomého, potlačovaného děsu.

V moment míjení výstupu do druhého nadzemního patra nešlo přeslechnout poměrně synchronizované dunění nejméně patero párů nohou. Hádal jsem, že patří ozbrojené ochrance objektu. Pakliže tedy oni byli zde, já se doškrábal o patro výše. Počítal jsem s brzkým setkáním s nimi či další takovou skupinou, jít jim vstříc by však nebylo nápadem produkovaným od nikoho zdravě smýšlejícího.

Mírně kritičtější bod nastal s nutností roztáhnout od sebe šachetní dveře podruhé, nyní zevnitř. Nemohl jsem tam zůstat viset. Nepodpořenému podlahou k zapření se mi to ukradlo dobré dvě minuty, abych vykoumal polohu, z níž šlo vyvinout tahovou sílu v náležitém směru a úhlu, aniž bych se zásadněji ohrozil na zdraví. Tři, dva, jedna... Jen co byla cesta z šachty volná, kaskadérským kotoulem letmo jsem se vyvalil ven do chodby. Uf. Krása. To by bylo. Kudy dál? Nikde nikdo, sjednocený design PWIT neposkytoval zřetelná vodítka. Směrovky se tady neobtěžovali přidělat. Vsadil bych býval na intiuci, kdyby mi v uchu cosi nezašeptalo: „Doprava,". Škubnutím jsem se ohlédl, pravačka připravená poblíž mojí pistole, kterou jsem stejně jako Kouro u sebe skrýval, jako bych chtěl mít jistotu, že ono šeptání nepřicházelo od někoho jiného. Tak cize působilo. Co to bylo?! Vnitřní hlas? Anděl strážný? Sluchová halucinace? Tropil si ze mě někdo žerty? Nemožné. V duchu jsem si dal facku, abych se probral a nepodlehl paranoie. Kdybych začal trojčit kvůli tolik primitivní drobnosti, odepsal bych se.

Ať už na mě mluvilo cokoliv, běžel jsem doprava. Zkusím to, proč bych nezkusil. Jak velký rozdíl tohle představovalo od varianty, kdy bych si hodil mincí? Zraky přelétaly od dveří ke dveřím, z cedulky na cedulku. Všude jen jména, jména a kanceláře. A pak... pak konečně heureka! Na samém konci křídla budovy se na mě usmálo štěstí. Respektive... ten šeptající hlas nelhal.

Pojďme zaklepat a zdvořile požádat o spolupráci! Ne, to opravdu ne, takhle to nefunguje. Donutím je kapitulovat. Donutím je udělat, co jen řeknu. Ve vší opatrnosti a nejrychleji možně jsem si natáhl rukavice, které jsem na rozdíl od bot nezanechal kdesi cestou a které nejsnáze nabízely rychlou první pomoc při prevenci mých malých nehod s ničením elektroniky a elektrické sítě. S vědomím toho, že uvnitř kontrolní místnosti o mně s určitou pravděpodobností již mají ponětí, poté má ruka tasila dříve zmiňovanou pistoli, namířila ji na dveřní panty a jemně zmáčkla spoušť. Prásk! Z bezprostřední blízkosti! A znovu! Střílet na zámek by na rozdíl od filmové praxe nejspíš nefungovalo, kulka by se zasekla v zamykacím mechanismu a potenciálně situaci zhoršila. Nicméně panty byly při použití zbraně této ráže v ohrožení. Nemluvě o mém dodatečném kopu, jenž, obdobně jako mé pěsti, byl s to nahradit menší beranidlo.

Vstupní portál kontrolní místnosti padl. Slabý sok, ačkoliv bychom jej nemohli řadit mezi nejobyčejnější nebo do nejlevnější cenové hladiny. Dveře se hlučně zhroutily k zemi, nechávajíc hrstku PWIT zaměstnanců na druhé straně s výrazem teroru v očích. Já přes zborcený obdélník několika suverénními kroky postoupil dál, s pistolí stále viditelně v ruce. Ťuk, ťuk, dobré ráno přeji. Minimálně ve dvou přítomných jsem poznal své bývalé podřízené. Zbězi. Zrádci. Viktoriini posluhovači.

„Věřím, že tu nikdo nechce přijít k úrazu, tak se snad domluvíme," pravil jsem s rezolutní neústupností, „Napojte mi mikrofon na vysílání do celé firmy! A radím vám udělat to rychle,".