╭─────୨୧─────╮

"Auto..."

╰───────────╯

Dosáhli jsme našeho přepravního prostředku. Viktorie byla pro nepotřebnost odhozena do ústí příjezdové cesty, do špíny, kam patří. Ze silného tlaku, který jsem užíval na její držení, lehce zmodrala v obličeji a dusivě kašlala. Lačnil jsem po její krvi? Ano. Trochu, ano. Jsem tvor pomstychtivý. Ale udržovat ji živou, v dlouhodobějším horizontu konstantně v paranoie, jestli odněkud opět nevyjdu, vyznívalo taktičteji. Zájem na fyzickém ublížení té mrše nebo komukoliv jinému také upozadila priorita odvézt nyní do bezpečí mě s Kourem a to, co se podařilo shromáždit z PWIT skladů.

Nalézali jsme do dodávky zezadu nákladovým prostorem, který byl propojený s kabinou řidiče. Co jsem pochopil, u vozů spadajících stále do skupiny řidičského oprávnění B nebývá přepážka mezi nákladem a sedadly vždy obvyklá. „Ber volant, já zajistím vynálezy," oznamoval Kouro, když za námi kvapně dovíral pravé křídlo posuvných zadních dveří.

Dávalo to perfektní smysl. Měl zraněnou nohu, připomínkou toho budiž jeho bolestí svraštěné oči, jakmile se o postiženou část svého těla nyní neopatrně opřel. Bylo to mně, abych odřídil cestu domů. Na mně. Jasně. Nemůže to být tak těžké. Neřídil jsem od neúspěšného pokusu o zisk řidičského oprávnění, ale princip konstrukce aut znám, veškerou potřebnou teorii též... Pojďme těch pár koní pod kapotou zkrotit!

Chytl jsem volant v doporučovaném držení tři čtvrtě na tři, nahé prsty nohy poklepaly na pedál, o němž jsem věřil, že ovládá spojku. A náhle se čas zastavil. Před očima se mi promítaly osudné chvíle ze dne, kdy Viktor zemřel... neodbytné flashbacky... Horký den... rušná ulice... auto... To bude dobrý... přechod... auto... Klid, klid, klid, tohle zvládnu... rozvázaná bota... auto... Prosím, už dost... auto... Auto, které ho srazilo. Netrojči, Marone... Obraz mých rukou na volantu se rozmazával, roztékal do stran, mlžil... Od okrajů černal, dokud nezbylo nic než ten volant samotný. Tunelové vidění. „Já... já nemůžu..."

„Marone?".

„..."pociťoval jsem, čemu někteří říkají vertigo. Ohavné motání hlavy spojené s třesem. Prožíval jsem ty osmnáct let staré události znovu. V hlavě. Děsivě živě. Auto... To auto... Jako by mi měl Viktor v momentě vběhnout pod kola... Ačkoliv se ta kola ani nehýbala. Viktorova mrtvola... bezvládné tělo... ještě dýchal... viděl jsem to... to auto... to auto nezastavilo... lidi jen civěli, nikdo mu nedal první pomoc... nikdo... Pusťte mě k němu! Proč mu nikdo nepomůže?!

„Marone!".

Slyšel jsem, jak někdo udeřil zvenku do plechového boku našeho momentálního pojízdného vězení. Buzení úlekem. Napnul jsem svaly v křeči. „Já nemůžu řídit, Kouro,".

„Ovšemže můžeš! Nastartuj, nemáme čas!".

V ústech jsem měl Saharu, na plicích vyrůstaly šlahouny popínavých růží... Nemůžu řídit. Já vím, jak na to, ale jestli se dotknu klíčku v zapalování, tak omdlím. „Já to nedokážu!".

„Tak uhni!" odstrčil mě a přelezl na místo řidiče. Neřekl to naštvaně. Vím, že ne. Řekl to... jaksi adekvátně vypjatosti situace a s ohledem na bezprostřední nebezpečí, které nám hrozila. Ale ne vyčítavě. 

Nohy na spojku a plyn, elektrická jiskra, zážeh vzduchovo-palivové směsi a Kouro dal věci do pohybu. Dal AUTO do pohybu. Bez pásu, nepovolenou rychlostí, indisponovaný, v bolesti, a zároveň bez jediné stížnosti. Neohroženě, zkušeně vklouzl do provozu, u hlavní silnice vyčíhal mezeru tak geniálně, že v začínající ranní špičce skoro nemusel brzdit. Brzdový pedál v průběhu jízdy obecně chodidlem navštěvoval skrovně. Pokaždé, když čaroval s řadící pákou a prováděl riskantní smyky, motor nespokojeně vřískal na znamení, že by bylo záhodno zpomalit. Ale kdepak Kouro. Vybral každou zatáčku, rychlost nerychlost, třeba za cenu kakofonické response od jiných řidičů nablízku, ale i tak. Dokázal to lépe, než bych já kdy mohl. Popravdě, než by kdokoliv mně známý kdy mohl.

Já dělal minimum, jež jsem dokázal nabídnout. Přidržoval jsem všemožně i nemožně nezajištěný vynálezový náklad vzadu, hlavně ať co chvíli neputuje ze strany na stranu a nevychyluje nás z rovnováhy. Ať se radši rozbije má hlava než klíčová součást nějakého zařízení. Také jsem úzkostně pozoroval nakřápnutým okénkem, po kterém se rozlézal skleněný pavouk, naše objevivší se modročerveně svítící pronásledovatele. Ti vlastnili v teorii pro honičky lépe uzpůsobené vozy, nezdáli se ovšem být s to zúžit odstup od nás. Báli se zledovatělé silnice? Či kolize s náhodným kolemjedoucím osobákem? 

Netušil jsem, kam jedeme a jestli někam vůbec dojedeme. A když začalo sněžit, přišel jsem si jako pravý kriminálník. Ten filmový nebo knižní, zkrátka popkulturní, určitým způsobem romantizovaný, na útěku a neskonale vděčný za parťáka. Co já celé ty roky dělal bez Koura? Co bych teď  dělal bez Koura?