╭─────୨୧─────╮

"Působilo to celé jako přehnané drama z telenovely nebo špatný bonmot."

╰───────────╯

Systém hlídači jedovatě zeleným bliknutím rámu dveří povolil vstup, jeho osobní zaměstnanecká karta vládla silou, po níž jsme lačnili. Ještě aby ne. Než se ovšem dveřní masa zvedla do výšky nutné pro hladký průchod lidské postavy, složil Kouro čekajícího hlídače jedním dotykem k zemi. Tentokrát nikoliv hrubou ranou, která by mohla být příliš hlasitá, ale pouze drobným a účelným stlačením jednoho vitálního bodu na odhaleném krku oběti. Představuji vám další z úžasných umů mého drahého přítele – ovládání základů bojového umění kyusho. Máte-li pojem o rozložení aktivních energetických bodů po těle člověka, i poměrně malý tlak koncentrovaný na správném místě zapříčiní okamžitou svalovou paralýzu.

Když podsaditého bruneta přestaly poslouchat nohy a svalstvo mu jako by zblátivělo, ubohého, v určitém slova smyslu dehonestovaného a v konfúzi ho Kouro dovlekl do D-02.3. Divadlo pokračovalo. V tomto aktu ztvárňoval Kouro heroického zachránce kolabujícího muže. Vsadím se, že podobné předávání směn tu nikdo nepamatuje. Předchozí, holohlavý hlídač ve skladu, i přes svou znavenost z práce, jevil aktivní zájem nově „příchozímu" hlídači v diskutabilním stavu vědomí pomoci. Já, stojící pod pohybovým čidlem dveří a udržující je otevřené, se nad tím musel ve skrytu motorkářské kukly jen pousmát. Působilo to celé jako přehnané drama z telenovely nebo špatný bonmot. Na druhou stranu mi to posilovalo ego, s jakou bravurou jsem se svým amantem dokázal tahat za šňůrky v nynější situaci. Režie patřila nám.

Při pokusu o telefonické či vysílačkové přivolání pomoci bylo právo pohybu upřeno i nočnímu plešatému hlídači. Pár precizních zatlačení na kůži a ani on, ani jeho kolega o sobě nevěděli. Komukoliv neznalému východoasijských sebeobranných a bojových technik by nicméně pohled na tuhle scenérii nezadal žádný přesvědčivý důkaz k osočení nás z nekalostí. Na to jsme spoléhali už jen kvůli tomu, že ničení vícero bezpečnostních kamen nebylo s neúprosnou časovou tísní slučitelné. Bez dalších prodlev jsme zařídili, že si obě hlídací služby, zbavené jak přístupových karet a komunikačních zařízení, tak stavu bdělosti, dávaly na chodbě pod rozbitou kamerou šlofíka. A jako na zavolanou v mžiku hlásili návrat naši pyritoví dělničtí spolupachatelé. Akurátní načasování. Dovedl jsem je k mým přístrojům, mým cenným dílům, vězněným na tomto ohavném místě po několik měsíců. Srdce se mi radostně chvělo. Zase už byly skoro mé. Prachová vrstva na jejich površích mi dávala doufání, že byly skutečně jen odcizeny, avšak setrvaly v původním stavu, nepřestavěny, nevyužity a nezneužity. Jenže kdo ví? Od oka těžko soudit. „Přednostně začněte tímhle," poklepal jsem na několik svých konkrétních technických autorských děl, „potom odsud vezměte všechno ostatní, co půjde," zněly mé jasné instrukce. Příjemci na druhé straně komunikační výměny přitakali. Kouro ještě k tomu s dělníky zůstával, vděkem čehož mohl být jejich supervizorem. Chybovost musela být eliminována na absolutní minimum.

Kontrola hodinek... Pokud byly Kourovy časové odhady validní, mělo nám být dopřáno něco okolo 30 minut relativního klidu, raději bych počítal se dvaceti... Zdálo se, že pár vynálezů budu muset obětovat a v zájmu vydaření akce ponechat v PWIT, přinejmenším do příští příležitosti návratu... I tak však přibližné propočty slibovaly pozitivní konečnou bilanci. Nezní vám to ale, co já vím, poněkud nereealisticky? Že by nám to takřka bez povšimnutí vyšlo? Odpovídáte-li ano, jest to správná připomínka.

Sotva dva první kusy našeho ospravedlněného PWIT lupu doputovaly ven, chodby i sklady rozechvěl poplašný zvuk. Instinktem jsem si zakryl dlaněmi strany hlavy, kde se pod kuklou nacházely uši, abych alespoň částečně ztišil bolestivě hlasitý ryk alarmu a dámský hlas z firemního rozhlasu, jež pravil: „Prosím o pozornost všech zaměstnanců! Hovoří vedení. V důsledku nenadálých událostí a vyskytnuvších se komplikací si dovoluji všechny vyzvat, aby až do odvolání neopouštěli své kanceláře a pracovní místa. Zachovejte prosím klid, pro vlastní bezpečnost uzamkněte zevnitř všechny dveře a vyčkejte dalších pokynů,".

Viktorie?! Ten hlas byl Viktoriin! Dozvěděla se o mé přítomnosti? Tok myšlenek mi neúprosně přerušil fakt, že těžké dveře nad mou hlavou počaly samovolně klesat. Čidlo pohybu poplach vyřadil z provozu, všechny automatické dveře či vrata v PWIT se samy uzamykaly. Ne! Tohle ne! Zastavte to! Úlek mi způsobil zakolísaní, škobrtnutí o kovový práh a pád směrem na chodbu. Má osoba tím unikla nebezpečí rozmačkání či přepůlení, někteří by možná také uvedli argument, že skončit vně D-02.3 je lepší něž zůstat zaseklý uvnitř, bez dalšího únikového východu. Souhlasím, ale je tu jedno velké ALE. Čert vem vynálezy, ale než jsem se zmohl jakkoliv dále zakročit, bylo již příliš pozdě na to, abych k sobě nějak dostal Koura. Škvíra pod dveřmi se ztenčovala na dvacet centimetrů, deset centimetrů, pět centimetrů... a až při tom mi plně docvakla ona děsivá pravda. Kouro zůstal na druhé straně. On tam zůstal... Za neprůstřelným, zvukotěsným, žáruvzdorným kusem kovu, designovaným k nezničitelnosti. „Kouro!" sthrl jsem si spodní část kukly z úst a zavolal jsem v zoufalství, opřený o loket v leže na zemi po svém pádu, moment před finálním zamčením barikády mezi mnou a jím. Marné. Alarm můj hlas přehlušil a nechal v sobě utopit a rozplynout. Ovlivněný psychickým a emocionálním vypětím jsem se následně uchýlil k poněkud nelogickému činu, předem odsouzenému k nezdaru. Jak jsem byl opět na nohách, ten zatracený tlustý kov dostal ode mě zásah plnou silou. Ve skutečnosti celou řadu zásahů. Bušil jsem do něj, dokud mi klouby na rukou nezkrvavěly. Krom dalšího rámusu a mírného promáčknutí dveří však nedošlo jediné změny. Na tohle byly i geneticky vylepšené údery krátké.