╭─────୨୧─────╮

" Miluju tě 1,602 176 634×10^19."

╰───────────╯

Jednu ruku jsem ležérně nechal o zápěstí opřít o akrylátový okraj, druhá zlehka třela pod vodou Kourovo stehno, čímž se čeřila průzračná hladina. Pošpluchování drobných vlnek se mísilo se zvukem našeho oddechování, které jako jediné prořezávalo okolní ticho. Koupelna dovolovala ztlumení centrálního neutrálně bílého osvětlení, zajišťovaného několika bodovými světly, a rožnutí důmyslně rozmístěných okrouhlých fialových led diod. Tím se umocnil momentální mír a klid a navodila se jaksi intimnější atmosféra.

Kouro mi namočenými prsty pročísl vlasy a shrnul je z čela dozadu. „Takhle ti to sluší," poznamenal.

„Prosím tebe, ty bys mě chtěl mít za nějakého nagelovaného slušňáka?" stočil jsem k němu zorničky, abych ho koutkem oka zahlédl, aniž bych se musel vychýlit z tolik komfortní pozice.

„Možná," drobně pohodil rameny a škádlivě se usmál.

„Tsch, to bych si měl asi taky k tomu ještě oholit to strniště, abych tě nepopíchal," tváří mi prolétl úšklebek.

„Kecko," dloubl mne hravě do žeber, což trochu zalechtalo a přece jen přinutilo mou osobu k instinktivnímu úcuku.

„Řekni, Kouro, jak moc mě miluješ?"

„Miluju tě 1,602 176 634×10^19 ,".

„Není to velikost elementárního náboje?" připomněla mi desetinná hodnota s prvočíselným exponentem jednu ze zásadních fyzikálních veličin. Výběr takového čísla byl minimálně hodný pozastavení se nad ním. K jakémukoliv nařknutí bych však neměl dostatečnou argumentaci.

„Není. Protože mocnitel je kladný," upozornil Kouro na malý, přesto převelice podstatný detail chybějícího mínusu.

„No jo, no jo. Ale zapomněl jsi přidat příslušnou jednotku," žertoval jsem.

„Naše láska je totiž bezrozměrná," řekl něžným tónem. Při tom mě jeho dech zblízka pošimral na uchu.

Bez rozmýšlení jsem mu zas a znovu propůjčil oddaně k dispozici své rty. Přicházelo to naprosto samovolně. Jejich struktura, každý záhyb tenké kůže, jež je kryla, to vše mu muselo být již výtečně známé. I tak mě vždy líbal se zanícením jako by to bylo poprvé...

V županu s ručníkem volně přehozeným přes hlavu jsem se dosušoval v polosedě pololeže na posteli. Ospalé hlavě před klesnutím bránilo rameno Koura, který si sedíc vedle mě, hrál s telefonem. Ne, že bych bral tu svítící krabičku za svého reka v přijímání Kourovy pozornosti, nicméně radši bych ty dlouhé prsty viděl na sobě, než na jejím displeji. „Na co se to pořád díváš?" nahlédl jsem Kourovi pod ruce. Projížděl něčí Instagramovou zeď. Za normálních okolností by mi byla hluboce ukradená, ale tyhle příspěvky se mi nezdály. Víc než cokoliv jiného připomínaly znepokojivou stránku nějaké satanistické sekty. „Kdo je Saint Necrodes?" přečetl jsem polohlasně uživatelské jméno autora zhlížených fotek. Necrodes... Kde jen jsem to slyšel? To slovo zavánělo povědomě.

„Našel jsem si ho ze zajímavosti. Pracuje u nás. Je to nový člen našeho vedení. Dost temný podivín," popisoval Kouro skoro jako by vyprávěl strašidelnou povídku nebo seznamoval posluchače s hlavním antihrdinou příběhu, zatímco scrooloval po obrazovce dolů, „Po lesích sbírá kosti mrtvých zvířat. Doma chová hmyz, pavouky a štíry. Libuje si v těch mnohonohých potvorách. V práci trochu pes, musel jsem tam zůstávat na přesčasy. Ale v hlavě to má srovnaný, to se musí nechat,".

„Přesčasy? Proto jsi za mnou nepřišel do nemocnice dřív?" spojoval jsem si své úvahy dokupy. Zároveň mi díky zmínce o hmyzu v mozku „blikla žárovička". Připomnělo mi to význam slova Necrodes. Šlo o rod hmyzu - latinsky Necrodes, v překladu Mrchožrout...

„Vlastně ano. Částečně ano. Ale... počkej... Hele, tohle je on. Exot, že?" zastavil se Kouro u nevalně olajkované fotografie údajného majitele profilu.

Ztuhla mi krev v žilách. Přes ubohou kvalitu i osvětlení snímku jsem bezpečně poznal rysy takřečeného Mrchožrouta. Adam. Přezdívku si zvolil výstižnou. „Jak se jmenuje?!" chňapl jsem po mobilu. Začínalo mi to docházet. Adam, bylo-li to vůbec jeho pravé jméno, Kourovi znemožňoval mě vidět. Chtěl nás rozeštvat.

„Ne tak hrrr. O nic nejde," odtáhl mě Kouro od mobilního zařízení, na němž jsem nyní očima visel, „Jmenuje se nějak polsky, pořád to zapomínám. Jako Lewronsky nebo tak. Najdu ti to, ať vidíš ten spelling," pár kliky se dostal k biu, „Tady. Maxmilian Lewrinskij,".

Maxmilian? Několikrát jsem se nadechl k promluvení, ale pokaždé ze mě vyšel jen nevěřícný neklidný těžký povzdech. Stočená mnohonožka na jeho profilovém obrázku evokovala ještě výraznější odpor. Přál jsem si, aby to nebyla pravda.

„Marone?" zamkl Kouro mobil a odložil jej pryč, vidouc, co mi způsobil, „Marone, prosím, řekni mi, co se děje. Ty víš, že bych tě nenutil dělit se se mnou o informace proti tvé vůli a dobrovolnosti, ale tohle se mi nelíbí. Máš zase ten pohled, co u tebe pozoruju někdy od dob, kdy jsme tu měli Miu. Zlato, jsme partneři. Měli bychom nést všechna zatěžující břemena společně, pomáhat si. Tvá starost je i má starost. Tvůj problém je i můj. Jsem tady pro tebe. Rozumíš? Chci ti pomoct,".

Dovolil jsem oběma párům očí plynulé střetnutí. Zašlo to příliš daleko. Nevědomost už by Koura neochránila. Adam ho měl pod palcem. Byl moc blízko, moc nebezpečný. Teď nestal nejvyšší čas na pravdu. Ne zatajovat, ale varovat. „Tak jo...".