╭─────୨୧─────╮

"Jinými slovy, závažnost to mělo nízkou, zato nepříjemnost o poznání vyšší."

╰───────────╯

Ve chvilkové slabosti mysli jsem málem vykonal chybu nezměrné závažnosti. Byl jsem nakročen vyskočit oknem, bez rozmyslu, hloupě zapomenout tolik podstatnou krabici na podlaze. Před spácháním tohoto mě naštěstí zbrzdil nezanedbatelný zvuk, blížící se z nižšího patra. V zprvu neurčitém dunění jsem svými sluchovými orgány rozeznal dupot nohou. Pár sekund poslouchání mi potvrdilo, že šlo o nohy konkrétně čtyři, tedy dva páry. Nemohlo jít o mýlku. Zpracováním úvah o nízké pravděpodobnosti, že by se v domě vyskytovalo více osob, než o kterých jsem věděl, docvaklo mi, že Kouro s mým otcem se chystají připojit k rodinnému setkání.

Neskutečné. V abecedě našich záložních plánů jsem se posouval k písmenům spojovaným při číslování s vyššími ciframi. Z inteligentně přichystaného a ukotveného kola jednostranné lepicí pásky v kapse jsem prudce odtrhl možná o něco delší než padesáticentimetrový kus. Průhledný přilnavý pruh, jehož základní výrobním materiálem byl jakýsi plast, mou zásluhou kvapně svrchu skončil na Viktorově krabici za účelem fixace víka. S touto úpravou by se nyní dalo odporoučet se jediným průskokem do vnějšího světa.

Opuštění půdního interiéru ovšem vinou mé matky na první pokus nevyšlo. Její ruka, o upravenosti hodné pravé dámy, byla impulzivně vymrštěna k zachycení spodního lemu oděvu, jímž jsem si kryl torso. Nelišilo se to výrazně od pocitu, kdy se vám nitka zachytí o vyčnívající hřebík. Jinými slovy, závažnost to mělo nízkou, zato nepříjemnost o poznání vyšší. „Valentine," zopakovala mé rodné jméno, které v daných okolnostech vyplnilo funkci spouštěče propuknutí mého silného afektu, stimulu ke ztrátě sebekontroly.

„Řekl jsem, že už nejsem Valentin!" obličej se mi zkřivil do křečovitě agresivní grimasy a ve stejnou chvíli mnou propulzoval proud elektřiny generovaný v oblasti páteře. Neměl životohrožující sílu, ale přenosem do těla ženy, jež mě držela, ji omráčil.

Ve stejnou dobu rozvrzané stařičké dveře dnes podruhé zažily tah lidské ruky, jež je rozevírala dokořán. Proces pádu matčina bezvědomého těla zastavil její přijduvší manžel. S terorem v očích starý muž držel svou ženu v náručí a díval se na toho, kdo ji takto skolil – na mě. Nemohl neslyšet můj poslední výrok před momentem. Poznal, na koho se to díval. Viditelná emoce v jeho podání byla nevídaným úkazem. Než bych si nicméně déle vychutnávat staříkův náhlý strach i respekt, konečně jsem svou předchozí přístupovou a právě teď únikovou cestou „vyklízel bojiště".

Dole na pozemku zahrady nasněžená závěj posloužila jako relativně měkká přistávací plocha. Dozajista příznivější než beton. Bodavě studené větrné poryvy pak s sebou přinášely počátek nové smršti vloček. Blížila se bouře. Posbíral jsem se ze země a sklepl sníh ulpěný v mých vlasech. Ubohá krabice, již bych z rukou odteď nepustil, zakusila přistáním navlhnutí i promáčknutí, ale izolepa ji držela bezpečně pohromadě. Chňapl jsem ještě po vlastních odložených botách a pospíchal odsud.

Kouro dle očekávání zůstával v roli nahodilého přihlížející všem událostem, jak zahrnovala naše společná strategie. Pro dobro akce byl pověřen zůstat ve vile o něco déle, okolo deseti minut, hrát starostlivého spoluobčana, nabídnout pomoc s přivoláním policie k vyšetření vloupání. Jedna velká fraška. Můj elektrický útok, pravda, nebyl zakotven ve scénáři, stejně jsem však nepochyboval o Kourově adaptabilitě pro tuto drobnou sledově-událostní variaci.

Osobně jsem si, vzdalujíc se oné vile, připomínal jediné – že dokud Kouro za mnou nepřijde ven, nesmím v zájmu vypořádání se s vlastnostmi mé krve vykazující plazí znaky zastavit, nesmím příliš promrznout. Netušil jsem doposud, zda se na mě vztahuje i znak studenokrevných, zimování ve stadiu hibernační strnulosti.