╭─────୨୧─────╮

" Tak něco."

╰───────────╯

„Nenechme se rozhodit!" vyslovil Kouro, zničehonic vytáhl pistoli a pálil přesnou střelu do přibližného středu čočky kamery, která nám dělala vrásky. Ta už nikoho špehovat nebude.

Zkoprněl jsem při nenadálém výstřelu. Nejen já. I ostatní; hlavami se jim muselo honit, zda bude výhodnější vzít nohy na ramena nebo doufat, že predátor kořist nevidí, dokud se kořist nepohne. Co ho popadlo? Ne že by byl událý okamžik se svým výsledkem na škodu, tajemství ozbrojení jsem však považoval za taktickou výhodu... dokud bylo tajemstvím. V dlouhodobějším horizontu mohly kamerové záznamy střelby posloužit za usvědčující důkaz o způsobené škodě.

„Takže budem jakože ignorovat, že má ten týpek zbraň? Ta zbraň mě tady jediná rozhazuje! Jste normální? Na tomdlectom se nechci podílet! Končím!" prořízl agresivním šepotem zrzek sekundy ticha, nakročen k odchodu.

„Nikam!" otočil Kouro ve výhružce hlaveň na rudovlasého mládence, "Nebuďte srabi, jednou jste souhlasili, tak dokončíme, co jsme začali,".

"Hou, hou, dobře, nikam nejdu, chápu. Zůstávám. Můžeš tu věc dát dolů," zastrašený hoch automaticky držel ruce nad hlavou. Zbylí tři nevydali hlásky. Případné zárodky revolty zhynuly.

Nestřelil by je. Věřil jsem tomu. Úmluva zněla žádné zbytečné zabíjení. Nafukoval si bublinu respektu, zřizoval poslušnost, nic víc. Asi. „Co navrhuješ?" nejít konkrétně o Koura, skoro bych se bál zeptat.

„Počet zaměstnanců sledujících kamerové záběry živě je s počtem kamer v silném nepoměru. Nestíhají a dle protokolu upřednostňují frekventovaněji kontroly haly u hlavního vchodu a kancelářských pater. Souhrnné celkové zálohování dat provádí třikrát denně, v 8:00, 16:00 a 00:00. Odhaduji bod odhalení stavu nefunkčnosti kamery nad námi na čas ne dřívější 6:35. D-02.3 nemá vícero vchodů. Nedává smysl razantněji měnit plán. Za pět minut v 6:00 se tyhle dveří musí otevřít. Až se tak stane, nadejde náš moment, dostaneme se dovnitř za každou cenu," snížil během verbální analýzy pistoli, svou roli zastala. I když měl většinu tváře pod látkou, z očí čišel rozvážný chlad, nezmatkoval, přemýšlel. Přitažlivé... Nesuďte mě - bylo to přitažlivé! Obdivuhodné. ON, jeho mozek... utvrzoval mě ve věci mé sapiosexuální identity. Potřebuje-li kdokoliv objasnit termín sapiosexuál, definujme jej jako pojmenování člověka, jenž v inteligenci spatřuje hlavní kritérium hodnocení přitažlivosti partnerského protějšku.

„Co vy dva šílenci ste zač?! To mi hlava nebere... Neposílá vás FBI nebo CIA nebo fízlové nebo tak něco?" zadala Korurova řeč podnět k tomu, aby se starší, dosud nemluvný, dělník s prošedivělým plnovousem osmělil hlasově projevit skepticismus.

„Tak něco," dal jsem mu prázdnou responzi na principu epanastrofy.

Netoužíc po tom, aby do tématu „co jste zač?" zabředávali hlouběji, zeptal jsem se, zda při sobě nemají tekutiny jakékoli povahy. Vytasili placatku naplněnou bezbarvým alkoholem domácí výroby a hlenovitou dezinfekci na ruce v lahvičce kabelkové velikosti s pumpičkou. Zabavení obého mnou je nepotěšilo. Pročpak asi? Ha, záhada. Ti, jimž nic odebráno nebylo, tlumenými posměšky necitlivě projevili škodolibost. Nálada se bývalým majitelům kapalin zkalila ještě temněji, když mě sledovali odšroubovat víčka nádob a lít veškerý obsah bezostyšně na podlahu circa dva kroky od prahu dveří. Nebyl to výlev šílenství, nenechte se zmást prvním dojmem. Dovolte mi vysvětlit.

Bereme-li rozlévání jako fázi první, vrhněme se na fázi druhou! Jelikož k D-02.3 se dalo přijít zleva i zprava, nechali jsme zvuk kroků dopoledního hlídače prozradit dopředu, než uvidí on nás i my jej, odkud přichází. Díky panu architektovi oné stavby za slušné akustické vlastnosti do ní vnesené! Věděl-li můj hudebně vycvičený citlivý sluch, že příchozího lze čekat v řádu desítek sekund na jedné straně, poslal jsem mu naproti snědého východního dělníka s úkolem hlídače míjet v rychlé chůzi, ignorovat a vrátit se za několik minut. Tři dělníci byli vysláni opačným směrem s totožnými návratovými instrukcemi. V prevenci zběhnutí jim Kouro milerád, podpořen hrozbou střelné zbraně, sebral karty, prostředek, na kterém závisel jejich únik na denní světlo.

Fáze třetí? Hlídač, dobře stavěný, menší brunet pětačtyřicátník, byl uvržen do jistého zmatení již při setkání s mužem, jehož by tu nečekal, chvátajícím v protisměru. Louže o vzezření řídkého průhledného slizu v těsné blízkosti portálu do jeho pracoviště zmatek i rozptýlení v jeho v hlavě umocnila. A co je hlavní, odlákala pozornost od skla kamery roztříštěného na střepy. Můj herecký talent přicházel na scénu: „Dovoluji si vás požádat, pane, o urychlený přesun z této chodby. Naneštěstí došlo k minoritní závadě při přepravě roztoků naší firmou. Na řešení úklidu se pracuje. Bez zakrytí dýchacích cest by vám ovšem větší množství vdechnutých výparů mohlo zapříčinit zdravotní komplikace. Postupujte dále,". Apel na obavy o vlastní zdraví. Účinné. Stál jsem v pozoru s mírně rozkročenýma nohama, ruce za zády, Kouro zrovna tak, upřené pohledy na bruneta. Být v jeho kůži, potkat takové cizí zakuklence s tak brilantně podaným, závažným varováním, zachoval bych se stejně jako on. Vyveden z míry, s očima vyvalenýma a obočím svraštěným ihned mířil projít do D-02.3, zóny pro jeho respirační ústrojí bezpečnější. Tehdy, jak Kouro říkal o pár set základních jednotek času nazpět, nastal náš moment. Fáze čtvrtá.