╭─────୨୧─────╮

"Nebudou ti chybět místní sexy sestřičky?"

╰───────────╯

„Tsch, promiň, uznávám, to jsem si mohl nechat pro sebe..." uchechtl se Kouro. Teplem své dlaně mi prohříval zchladlou líc. Po kratičké odmlce zabředl k jinému tématu: „Táta říkal, že tvoje operace trvala několik hodin. Proč ty máš na ty záležitosti okolo zdraví takovou smůlu?".

„Protože s tebou jsem měl štěstí. Tak velké, že na víc už nemám nárok. TY jsi zkrátka všechno moje štěstí," nemohl jsem si pomoci a neříct něco přehnaně cituplného. Léčbou i modifikací rozhozené hormony mnou a mými náladami cloumaly jako puberťákem, ačkoliv bych měl z věkového hlediska mít proces dospívání, bohudík, dávno za sebou.

„Blázínku sentimentální," byl zjevně poctěn, sic to možná přebíral trochu hyperbolicky nadneseně, „Brzy půjdeme domů, marode,".

Domov. Jak nádherně ta pětice hlásek zní. Za výměnu nemocničního prostředí bych dal cokoliv. Zbývala ovšem zásadní otázka, pronásledující mé úvahy: „Nechají mě odejít?".

„Už jsem to vyjednal. Zítra si tě přeberu do domácí péče. Lékařské zprávy skartují. Nikdo ti nedokáže, že jsi tu kdy byl,".

Záznamy pozřené a strávené skartovací mašinou? To je značka ideál. „Jak jen to děláš? Ty bys nemohl být dokonalejší," opěvoval jsem Koura.

„Takže se mnou necháš odvést?" doptával se.

„S největší radostí,".

„Nebudou ti chybět místní sexy sestřičky?" rýpl si potměšile, na což jsem reagoval pouze tázavě chladným, nevěřícným obličejem. Kdybych ho neznal, skoro bych se nedivil, kdyby to vztáhl na sebe a ony sestřičky postrádal on sám. „Dobře, dobře, radši mlčím," uculoval se, spokojen s výsledkem své provokace.

Do nejzazší, nejposlednější chvilinky návštěvní doby jsme si povídali a těžili ze společně tráveného času maximum. Cennost takovýchto drahocených minut jsem si nyní uvědomoval více, než kdy dříve. „Uvidíme se zítra. Vydrž to," loučil se po urgenci zdravotnického dozoru chodeb.

Dveře si prakticky podával se svým otcem, přesně informovaným o jeho pobytu u mě. Z příchodu doktora Cococraie jsem tušil poselství špatných zpráv. Mimika na něj neprozrazovala absolutně nic. Až takřka mechanicky se došoural blíže a založil ruce, aby bez úvodu spustil následující: „Víte proč vaše operace trvala tak dlouho?". Ovšemže jsem nevěděl. Neoplývám umem čtení mysli, přestože bych se o zprostředkování něčeho podobného mohl pokusit. „Vaše buňky se obnovují enormně rychle. Jakmile provedl lékař řez, tkáně se začaly scelovat," odpověděl si sám za předpokladu, že já toho nebyl s to. A hned mi nadhodil dostatečnou indicii ke zjištění, odkud vítr vane. „Vaše tělesná teplota je nižší než obvykle měřené hodnoty kolem 36°C. Velmi kolísá. Neudržujete ji na stejných hodnotách. Bez zdrojů tepla nebo vámi vyvíjené fyzické aktivity samovolně klesá. Jste jako studenokrevný plaz, který se potřebuje nahřívat na slunci, jestli mi rozumíte. Přesto se to nejeví jako příznak onemocnění, ale stav vašemu tělu blízký a běžný. Orgány tomu vypadají... jaksi navyklé," přidával podrobnosti o mé osobě s nejvyšší profesionalitou přístupu, „A vaše kosti v oblasti páteře disponují nevídanou ohebností. Flexibilitu by vám mohli závidět olympijští atleti té nejvyšší třídy. Nemluvě o reflexech popisovaných rehabilitační sestrou... Řekněte... Co jste zač?".

„Sám bych to rád věděl...". Početnost údajů, jež nashromáždil byla nebezpečná. Měl bych ho na místě zabít? Uplácet a smlouvat? Hrát překvapeného? Cítil jsem se v koncích. Všiml si mých zvířecích anomálií. Znal výsledky, jedině příčiny ne. Tenký led mě dělil od propadu v ledové vody totálního odhalení. Měl mě v hrsti. Měl moc dělat si se mnou cokoliv.

„Kdyby nebylo mého syna," rozmluvil se opět, „a tyhle informace vypluly na povrch, garantuji vám, že půlka tohohle ústavu by dala nevím co za možnost vás studovat. Obětovali by tomu kariéru,".

„Co tím chcete říct?" zeptal jsem se. Nezamýšlel mě odhalit?

„Jsem jediný, kdo měl možnost vidět vaše lékařské zprávy pospolu a s nikým dalším to sdílet nebudu. Nepůjdu proti Kourovi. Je dospělý, mohu jen doufat, že ví, co dělá. Ale co vás týče... přeji si a pevně věřím, že se dnes vidíme naposledy. Je-li Kourovo přání být s vámi, budiž. Nicméně já o takový přírůstek do rodiny zájem nemám. Genom, který vlastníte, jakkoliv výjimečný je, na má měřítka představuje spíše hrozbu, již odmítám němě schraňovat pod svou střechou nebo akceptovat poblíž mých ostatních blízkých,".