╭─────୨୧─────╮

"...ale tohle jsem si nezasloužil. Nebo ano?"

╰───────────╯

„Teď ale nejsem už tak bezmocný!" vytáhl jsem svou pistoli a nastavil ji na nejvyšší výkon rozpínavosti, „ tumáš, příšero!" střelil jsem bez váhání do obra. Ale. Ale lepidlová střela se jen odrazila a v podobě kuličky se skutálela po zemi k mým nohám. „Cože? Nemožné! Mělo to fungovat na všechno," dostal jsem opravdový strach.

Obr mě udeřil kamennou pěstí. Odlétl jsem asi dva metry a v dosud nezažitých bolestech spadl na zem. Vyplivl jsem na podlahu trochu krve, snažil se popadnout dech a vstát. Pistole mi vypadla z ruky a setrvačností klouzala po zemi dál. Zastavila ji až tmavovlasá žena. Následně ji sebrala a se slovy: „Výborně! Teď se vrátíme k našemu úkolu," s ní zatočila na ukazováčku. Naneštěstí při tom zmáčkla spoušť. Já, který jsem už konečně vstal a opíral se o regál se součástkami, jsem dostal plný zásah do břicha střelou s maximální rozpínavostí. A vy víte, co to znamenalo. Nejen, že jsem znovu spadl, navíc jsem na sobě cítil ten strašný pocit. Má vlastní zbraň! Můj výtvor! Mé dílo bylo klíčem k mé vlastní zkáze. Jaká ironie.

„Ne! To ne! Tohle jsem nechtěla!" upustila žena pistoli.

„Nemůže umřít, potřebujeme ho!" křičel hystericky jeden z mužů vedle ní.

„Nenechte ho umřít! Nesmí zemřít!" brečela skoro jiná žena.

Lepivá hmota se zatím rozpínala víc a víc. Já nebyl schopen se pohnout ani mluvit. Bylo mi dobře známo, že na tohle už ani žádný odlakovač stačit nebude. Že není pomoci. A že lepidlo ze mě brzy udělá „mumii" a já se do minuty udusím. Bílá hmota pokryla už celou mou hruď, nohy a pokračovala ke krku a rukám. Skupina asi deseti únosců na sebe křičela, někteří brečeli, kleli a několik si jich kleklo ke mně na zem. Bylo to jako ve filmech, když hlavní hrdina umírá, jeho dívka ho drží za ruku, podpírá mu hlavu a poslouchá poslední slova. Rozdíl byl v tom, že já nebyl žádný hrdina, nikdo z nich mě neměl rád a místo toho, abych říkal poslední slova, jsem byl rád, že ještě dýchám. Neslyšel jsem, co říkali, oči se mi zavíraly, nešlo se mi pořádně nadechnout, lepidlo už obepnulo můj krk a já ho pociťoval také na tvářích.

Hlavou mi probíhal můj život. Rodiče, kteří ze mě nikdy neměli radost. Děti, které se mnou kamarádily jen díky nelegálním „hračkám". Společnost, která mě nikdy nechápala. Škola, kterou jsem nikdy nedokončil. Viktorie, které jsem věřil. Laboratoř, kterou teď určitě zničí. Vynálezy, které nikdy nevynaleznu. Sny, které se mi nikdy nesplní. I pohřeb, který mi nikdo neuspořádá. Sice jsem zabil několik lidí, zničil několik budov, způsobil spoustu zranění, doživotních traumat a chtěl prakticky vládnout celému lidstvu, ale to hle jsem si nezasloužil. Nebo ano? 

Pak přišel ten hrozný moment. Moment, který jsem nechtěl nikdy zažít. A jako naschvál jsem byl při něm pořád při vědomí, byť už jednou nohou v hrobě. Došel mi vzduch. Byl jsem celý obklopený lepidlem. Nebylo možné ani uvažovat o tom, jak dlouho zvládnu zadržet dech, jelikož to prostě nešlo. Nic už nešlo. Game over, konec velkého šíleného génia...