╭─────୨୧─────╮

"Můj mozek by v té chvíli slavil, ale mé srdce div nervalo můj hrudník na kusy..."

╰───────────╯ 

Později mi už nešlo vnímat okolí. Mezery v mé paměti mě užíraly zaživa. Kdo to jen byl? Sestavoval jsem v hlavě střípky mozaiky ve snaze vzpomenout si. Temné oči, tmavé vlasy, vysoká postava, asijské rysy, světlá kůže, inspektor ve vědeckém prostředí, výrazné lícní kosti, ostrá brada, držel pero v levé ruce, takže levák, brýle, ale zřejmě ne dioptrické, jen kvůli estetickému hledisku...

Ze zadumání mě vytrhlo poznání místa, kde jsem dnes již jednou stanul před nastoupením do výtahu. Marone, jednej, ty zabedněnče! Teď nebo nikdy! Odtud se dostaneš. Zoufalá situace žádala zoufalé řešení. Přeměnil jsem se znovu na ženu, což zmenšilo obvod mých paží. Tím pádem šlo proklouznout pryč ze sevření a utíkat do skladů, odkud jsem prve přišel. Zbavil jsem se těch proklatých podpatků, co jsem měl na sobě, a nenechal se ničím zpomalovat. Přeskakoval jsem schody snad po pěti. Díky drobnému náskoku jsem si následně uvědomil další věc. Vždyť mám v kabelce pořád ty trysky! Ve skladech s vyšším stropem by mohlo jít „letět". Při vytahování a připevňování přístroje na záda jsem takřka cítil, jak mi pronásledovatelé šlapou na paty. Avšak štěstí se na mou osobu usmálo. Zafungovalo to, jak mělo, a já se vznesl. Trapné pokřikování jsem si odpustil. Na zbytečná slova nezbylo sil. Vzdušný přesun byl krátký, ale rychlý. V postranní uličce u popelnic jsem z circa čtyřmetrové výšky dosedl bezpečně na zem, aniž bych vyčerpal všechno palivo. Můj mozek by v té chvíli slavil, ale mé srdce div nervalo můj hrudník na kusy a nohy zásadně odmítaly sloužit. Dole v krku jako by hořel oheň. S obličejem v dlaních, opřený zády o otlučenou zeď, jsem umožnil mé tělesné schránce vydechnout.

Uběhlo asi pět minut. Byl jsem znovu v pohybu. Bez bot, trysky v přetékající kabelce, šaty natržené na boku, upravenost vlasů velice diskutabilní. Chtěl jsem se vrátit. Kam? Na jediné místo, kde jsem byl vítán a víceméně v bezpečí – do továrny za městem za „mými oblíbenými podivíny". Jenže... Být poprvé v ulicích za několik měsíců, to mě nenechalo chladným. Dostihl mne závan nostalgie. Nebeská klenba se zatemňovala, obchody zapínaly osvětlení výloh. A já mezi tou veškerou barevností a září toužil zaplout do jednoho malého pošmourného obchůdku na rohu ulice, která snad ani nemá jméno. Ten obchůdek byl antikvariát. Prach, opotřebený nábytek, hromady nepotřebné, přesto krásné veteše, tam jsem to měl rád. Za léta, kdy jsem chodíval kolem, jsem vypozoroval, kde majitel nechával klíč od vchodu. Pokušení bylo silnější než já. Sáhl jsem pod květináč na parapetu pod oknem a ve svitu pouliční plynové lampy se zadíval na drobné zoubky malého kovového uměleckého díla. Klap. Klíč zapadl do zámku. Proklouzl jsem dovnitř. Hlavní důvod, proč jsem tu byl, hlavní lákadlo, stálo vzadu v rohu, za závěsem, kam většina zákazníků nezavítala. Jednalo se o starožitný klavír - „Skvost jenom pro vážné zájemce", jak hlásala papírová cedulka na vršku. Nasál jsem vůni starých knih, slast pro čichové buňky. Pak nezbývalo než pozdravit toho letitého „krasavce" s jeho klapkami.