╭─────୨୧─────╮

"Nevědomost ho ochrání. Sladká nevědomost."

╰───────────╯

Pár sekund pekla vyústilo v zoufalé suché zakašlání. Seděl jsem znovu na pohovce, Adam se vytratil. Televizor černobíle zrnil. Děti tomu říkají „program pro slepice". Vtipné. Provizorně jsem to vyřešil vytažením ze zásuvky. Otřel jsem z úst zanechanou pachuť a pátral po znamení odkazujícím na reálný svět. Něco, co ve snovém světě není. Co by mi dosvědčilo opravdovost dohry fáze nuceného snění. Už vím! Vrhl jsem se malátně k pokoji s nocležnicí Miou. Náhoda dovedla mě i Koura k otevření dveří, každý z jedné strany, v tentýž zlomek vteřiny. Bezděky jsem mu padl do náručí. „Jsi tady! Jsi tady! Chvála Bohu!" horko těžko jsem artikuloval, vmačkávajíc mu obličej do ramene. Bylo vyhráno. Adamova myšlenková nadvláda prokazatelně odezněla.

„Pst, Mia usnula," tiše zavřením přehradil přístup rušivým elementům ke spící holčičce, „Samozřejmě, že jsem tady. Kam bych se ztrácel? Trochu mi děláš starost. Je něco, co bych měl vědět?".

Mám se svěřit? Ne. Nevědomost ho ochrání. Sladká nevědomost. Dalo se říct všechno nebo nic. A všechno jsem říkat zavrhl. Adamovi nešlo o něj. Šlo mu o mě. Přimknul jsem se ke Kourovi. Té modrovlasé zmiji se podařilo podnítit ve mě hormonální rozruch. Mohl jsem si namlouvat cokoliv, ale fyzično bylo nemožno uhlídat. Dostal mě neignorovatelnou měrou do varu a já se za to nenáviděl. Avšak nebylo zbytí. „Kouro," lpěl jsem na něm, „chci tě. Tady a teď...".

„Marone, počkej. Jako... Oh... Jako rovnou? Co se odehrálo během té chvíle, kdy jsem byl s Miou?".

„Teď nemluv," s nepředstíranou naléhavostí jsem jej odvlekl do ložnice, pro každý případ v klíčové dírce s neobvyklou drsností protočil klíč na dva západy a šel si na Kourovi spravit chuť. Tohle byl ten správný pocit. Objekt mého zájmu, předmět mé touhy, ukojitel mých choutek. Nepustil jsem ho ke slovu a masíroval růžové sliznice jeho dutiny ústní s nespoutanou bouřlivostí, přesto i se srdečnou vlídností.

„Mmmm~ Marone..." prost nevole a stížností se dostával do nálady, oplácejíc mi stejnou kartou neočekávané počínání. Položil se na záda se mnou na sobě.

Ve večerním přítmí, jen s malou, ztlumenou lampičkovou bludičkou, článkovaná pětice ve složení malíček, prsteníček, prostředníček, ukazováček a palec napochodovala pod záhyby Kourova svrchního ošacení, jež muselo zákonitě v dohledné době padnout za oběť zamilovaným akcím. Vzájemně jsme se laskali a jak už to bývá, určité partie, ty na veřejnosti nejvíce kryté, inkasovaly maximální pozornost. Taková protekce by mohla pohoršovat například lokty, kolena, paty nebo obočí, jakožto upozaďované, trochu opomíjené části, avšak něco mi říká, že rebelovat ani protestovat neplánují.

Petting se zvrhával. Nebudu lhát, bylo na čase. Čekal jsem na to. Země byla brzy oblečenější, než my oba dohromady. Vypadala jako látková vitráž s abstraktním výjevem, který vymýšlel umělec pod vlivem zakázaných omamných látek. To vlastně sedí. Já s Kourem byl taky pod vlivem. Pod vlivem lásky. A láska někdy dokáže v mysli nadělat větší nepořádek než kokain, pervitin, LSD, konopí, extáze, amfetaminy, či heroin... Není-liž pravda?