╭─────୨୧─────╮

"Víckrát už to nedělej. Nebo z tebe dostanu infarkt..." 

╰───────────╯

„Zatraceně! Probuď se! Prosím! Pane Bože... " výkřiky, snoubící v sobě zoufalství se zdrceností a strachováním, se vracely mírnou ozvěnou. Roztříštily nemilosrdně meditační prázdnotu mé mysli, záměrně vytvořenou pro zklidnění proudů myšlenek. Zjednodušeně jsem, z části též vinou ztráty krve, upadl do stavu na pomezí bezvědomí a spánku. Hádám. A teď... teď mě tak našel Kouro. To už bylo odpoledne? Jak se to stalo? Fajn, oči, čas se otevřít. Žádné drahoty. Vědomí, haló, potřebujeme tě tu. Nutně. Vlastní hlava mne ignorovala! No paráda. Paráda, paráda, paráda. Slyšet Koura panikařit uštědřovalo nepříjemné záškuby mému srdci. Studená ocel vyklouzla z dlaně, její pozici vystřídalo známé sálavé teplo. Kouro mi kontroloval pulz. Hlavně, aby nezavolal sanitku! Záchranné složky, včetně policie, jsou ve vzájemném kontaktu. Z toho bych se nevykroutil.

Přemlouvání a přemáhání sebe samého, respektive té paličaté, umanuté hroudy označované termínem mozek, došlo zdárného konce. Spatřil jsem světlo světa i mého milovaného. Pořezané zápěstí bylo pocitově v jednom ohni. Pálilo, přestože pochopitelně už stihlo zaschnout. Nezmohl jsem se na víc, než slabý úsměv z neskrývatelné radosti a slovo: „Ahoj,".

„Marone, ty blázne! Co jsi vyváděl? Chceš se zabít?" rozklepaně se dotkl mého obličeje. Připadalo mi, že se skoro bál, že se každou chvílí rozplynu v páru jako duch a zmizím.

„Ne," chytl jsem jeho prsteníček způsobem, jakým se drží rukou dospělých malé děti. Tuto pasáž jsem nedomyslel. Vysvětlování. Kámen úrazu.

„Tak co tě vedlo k tomu, aby sis tohle udělal?" snad vinil nebohou žiletku, protože ji poslal na zem vážně nešetrnou cestou. Ubohá, nevinná, kovová placička. Takové zacházení jí nepříslušelo.

„Já... Já jen něco zkoušel..." heh, jak inteligentní, nemám pravdu? Inteligentní, až to bolí.

„Zkoušel jsi, jak si podřezat žíly!? Víš, jak jsi mě vyděsil?" bezradné tápání po přijatelných odpovědích mi Kouro naštěstí skončil přitáhnutím k sobě, „Pojď sem, pako. Víckrát už to nedělej. Nebo z tebe dostanu infarkt... Chápu, že události poslední doby nabývají podoby šílené horské dráhy. Je toho moc. Ale nejsi na to sám. Možná byl tvůj zvyk spoléhat se jen na sebe, ale to už nikdy víc nemusíš. Jsem tu pro tebe. Pokud máš trable nebo, co já vím, úzkostné stavy, záchvaty, psychické potíže, spolu to vyřešíme. Spolu to zvládneme. Můžeš se mnou mluvit o čemkoliv. Pověz mi upřímně, děje se něco?".

„Nechtěl bys to slyšet..." pokusil jsem se to zamluvit.

„Zeptal jsem se, nebo ne?" s každým slovem mi přišlo ve větší a větší míře, že si ho nezasloužím. Kouro... Kdyby jen tušil. „Víš co ty potřebuješ?" zanedlouho pochopil, že ze mě toho moc nedostane, „Tolik nepřemýšlet. Odreagovat se. Chytřejší lidé mají často problémy, protože moc myslí. Hloupí, kterým je všechno jedno, jsou mnohem šťastnější. Předně se potřebuješ dostat mezi lidi, abys viděl, jak vůbec zábava u nás lidských smrtelníků vypadá,".

Mezi lidi? Řekl „mezi lidi"? Přeskočilo mu? Měl jsem stovky důvodů proti! Stovky důvodů... jež přemazal jediným argumentem.