Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Sen sedmadvacátý

╭─────୨୧─────╮

"Kolik je hodin?"

╰───────────╯

Srdce naplnil nadšený pocit ryzího štěstí. Štědrá nabídka zůstat s Kourem se stala až nebývale silným rozradostněním. Mohlo to být jako kdysi. Dalo by se možná dokonce pokračovat ve vědeckých projektech! Já a on. Společně. Znovu rozjet naši práci. Tohle všechno měnilo a přinášelo mi nový elán, chuť vytvářet i odhodlání získat, o co jsem přišel. Hruď mě příjemně hřála a já registroval pozvolné zvyšování frekvence tepu. Zároveň též tváře zaznamenaly nárůst teploty, plus lehkou změnu barvy k načervenalým odstínům. Stalo se nemožným odpoutat sebe samého od civění na Koura s tupým úsměvem. Co se se mnou dělo? Dělal mi to ten alkohol? Nebo s tímhle alkohol neměl nic společného? Čas přemýšlet o tom jsem nedostal. Můj žaludek si totiž zrovna vzpomněl, že mu přebytek vína z minulé noci nevyhovuje a musí se jej zbavit...

Toho dne jsem tedy našel nový domov. Ale nejen to! Získal jsem ještě nového kamaráda! Jakého? Záchodovou mísu. Ach ano. Trapné. Avšak pravdivé. Během nekonečných minut ve sklonění nad bílým keramickým povrchem byla možnost prozkoumat každičký její milimetr. Ne že by se jednalo o zábavnou činnost. Kourovi postačilo k zotavení ticho v kombinaci s pytlíkem mražené zeleniny přiloženým na čele. Do koupelny přišel jednou za čas jen, aby mě zkontroloval.... Nevidím důvod k posuzování produktivity tohoto sobotního dne. Komentáře netřeba. Říkal jsem si akorát, že podobný zážitek už nechci nikdy víc. Stačilo. Pravidlo „Nic se nemá přehánět" zafungovalo hold dokonale.

Dali jsme se zdravotně pracně dohromady, přičemž zbývala ještě volná neděle. Proč ji nevyužít? Když se nenašlo chuti k vědeckému bádání, ba ani fyzickým aktivitám, skončili jsme u poklidných her šachů, dámy, piškvorků, domina a luštění křížovek. Mozkové závity musíte cvičit! Oblečení, stejně jako další životu potřebné maličkosti typu zubního kartáčku pro mě vytáhl Kouro ze svých rezerv s tím, že se nutnosti potom dokoupí.

V pozdějším odpoledni mi začínala hrubě vadit série vlastních proher ve všem, v čem jen to šlo. Hlavní orgán oběhové soustavy zaklíněný mezi mými žebry asi došel šílenství. V Kourově přítomnosti četností úderů přesahující klasických měřítek neskutečně rozptyloval. Kouro bohudík nedovolil, abych trpěl dlouho. Přišel s moudrými, spásnými slovy: „Nenecháme už toho hraní?".

„Naprosto souhlasím!".

„Chci ti něco ukázat, Marone," vstal od rozehrané, pro něj předem vyhrané, partie šachů, podávajíc mi ruku. Po nechání našich dlaní se dotknout a propletení prstů, jsem se vyhoupl nahoru.

„Co?" zvědavost o sobě dala vědět.

„Něco krásného," řekl.

Dovolil jsem Kourovi určovat směr do společných domovních prostor chodby, následně pak vzhůru schodištěm vyššími patry. Nepřerušoval spojení rukou. Promluvit se mi povedlo až teprve, když jsme stanuli na střeše s městem pod námi jako na dlani. „Dechberoucí. Tohle vážně je „něco krásného",".

Navozenou romantičnost okamžiku přerušila Kourova, na první poslech v tu dobu nesmyslná, otázka: „Kolik je hodin?"

Nadzvedlé obočí ukazovalo, že si myslím své, přesto jsem pustil jeho ruku, zapátral v kapse, vytáhl mobil a zapnul ho pro zjištění času. „18:04?" nedlouho po dořeknutí mi došel význam dotazu. Západ slunce! On chtěl pozorovat západ slunce!

„Skvěle. Střecha školy to není, ale podívaná bude obdobná," pronesl skoro neslyšně.

Obloha na sebe nenechala dlouho čekat. Z modré přecházela v žlutou, oranžovou, růžovou, červenou. Sešeřívalo se. Sluneční kotouč klesal k obzoru. Ve chvíli kdy dosáhl vrcholů výškových budov a ztrácel se, výsledné světelné divadlo nemohlo být dokonalejší. Krásné. Ale ještě krásnější bylo zrcadlení celé show v Kourových zornicích. Kéž by to trvalo věčně.

„Kouro..." zašeptal jsem pro získání pozornosti, již jsem nakonec dostal.

Díval se na mě. Já se díval na něho. Odrazy záře všude kolem. A najednou... něco zasvištělo vzduchem a Kouro padl k zemi! Do očí mi vnikla hrůza smíchaná s panikou. Do háje! „Ne! Kouro!!!" klekl jsem dolů k jeho bezvládnému tělu. Druhé zasvištění vzduchem. Cosi mi zasáhlo krk a zůstalo tam zabodnuté. Kvapně jsem neznámý objekt vytáhl. Cosi? Ne „cosi". Uspávací šipka! Jako mizelo a pomyslně umíralo slunce, tak mizelo a pomyslně umíralo mé vědomí. Viděl jsem rozmazaně, pak obrysy, stíny a nakonec mě obklopila temnota.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro