╭─────୨୧─────╮

"Neotáčej tu hlavu. Jsi jako sovička."

╰───────────╯

Těžko popsat, čím jsem si procházel. Podvědomě jsem v sobě pociťoval zpupné tendence o zproštění sebe samého od nepřirozeně tvrdého, uměle vyvolaného spánku. Neměl jsem přehled o tom, co se se mnou děje, kolik časových jednotek uběhlo, zdalipak se nacházím blíže snění, či bdění. Zraky zavřené, končetiny veskrze nepohyblivé.

„Muerto," zaslechl jsem charakteristický chraplák zabarvený nezvykle nedůvěryhodně sladce medovým tónem. Chtěl jsem to potlačit, vypudit z okruhu vjemů, neprokázat laskavost v podobě odpovědi vyřčené přezdívce. Jenže hlas se opakoval: „Muerto, drahoušku, nestyď se. Ještě nejsme v realitě. Tady já poznám, že mě slyšíš,".

Nejsme v realitě? Zase sen?! Má kolísavá nerozhodnost se ze své vratké pozice ovšem nakonec přiklonila k pólu poddanosti. Situace si žádala lavírovat. Zvedl jsem víčka. Circa dva decimetry před mým nosem se se vší triumfálností nepitvořil nikdo jiný než Adam. „Třeba tě nechci slyšet," riskl jsem si šeptnout troufale, načež jsem odvrátil obličej na druhou stranu.

„Neotáčej tu hlavu. Jsi jako sovička," užil nepatřičný příměr, zatímco vlastní silou dopomohl vyladit si věci k obrazu svému. Co se tím snažím říct – nekompromisně si mě chytl a přetočil nazpět. „Trošku jsem uvažoval, Muerto. Dáme si spekulační okénko, když je tu ta možnost. Souhlas? Přijde mi, že ten tvůj Kouro stojí v cestě rozvoji našeho vztahu a spolupráce. Koukni," vrazil přede mě tablet s načítajícím se rozpixelovanou obrazovkou, „Co kdybychom Kourovi poslali tvého dvojníka? Možná filmového dubléra, klon,... to se ještě uvidí. Důležité je, že to nebudeš ty osobně,". S těmito slovy se zčeřená hladina tabletu zklidnila, aby dala na odiv, co měla k nabídnutí. Zdálo se mi to jako záběry z kamer. Problém ovšem byl, že tyto záběry vyobrazovaly Koura a mě! Nebo, vzhledem k Adamovu komentáři, přinejmenším někoho, kdo se nám dvěma setsakramensky podobal!

„Kdo to je? Co to je?" díval jsem se jen proto, že mi Adam svíral bradu kleštěmi svých prstů, tudíž mi nezbylo mnoho na výběr.

„Počítačová simulace potencionální budoucnosti, v níž jsi civilně nahrazený tvou kopií,".

„Proč?"

„Aby sis mohl lépe, objektivněji představit možnost ubírání a stáčení svých rozhodnutí,". Zvrácené. Zazoomoval pro přiblížení počítačového Koura a navázal: „Vidíš, jak je šťastný? Nic mu neschází. Žije normální život. Pokud se k němu vrátíš, nikdy už nebude v bezpečí, protože pravý Maron, jak je známo, je cenná trofej, kterou bych si rád ukořistil pro sebe,".

Nevycházel jsem z opovržlivého zhnusení ani šokovanosti, jež mi doslova brala slova z úst. O čem se mě to sakra snažil přesvědčit? Měl bych se Koura vzdát? Ne. Neuvěřím bezhlavě všemu, co řekne. Vlastně bych nejradši neuvěřil ničemu, co řekne.

„Přemýšlej o tom. Pokud ti na něm tak záleží, nechceš doufám, aby ho o ten úsměv někdo nechtěně, omylem připravil, že ne? Musíš ho nechat jít," rozvíjel mezitím svůj monolog dále a rozkřesával mi v hlavě pomyslnými křemeny jiskřičky strachu, sílícího v nelidsky obludné rozměry. Tohle už bylo nesporně, prokazatelně jenom nechutné vydírání!

„Svého Marona už má. Není tam pro tebe místo," odkazoval se k stále běžícímu virtuálnímu video-obrazu, „Já vím, že víš, co udělat. Smiř se s tím. Ty jsi stejně nikdy nebyl rodinný typ,".

Každá drobná pasáž jeho sdělení se mi zarývala pod kůži, coby neodstranitelný cejch se vypalovala do mysli. Rodinný typ, rodinný typ, rodinný typ. Vracelo se to jako ozvěna. Nepopírám. Nejsem rodinný typ. Kouro je moje jediná rodina. Ale Adam mi ho nesmí sebrat! Nepřistoupím na žádné podmínky, jakkoliv sobecké se to může jevit.

„Teď už by ses mohl probudit. Jinak si o mně začnou myslet, že neumím provést operaci. Na viděnou~ " upřel mi Adam příležitost oponovat v defenzivě či ataku. Energicky luskl pravicí a zmizel. On s tabletem i celým jím usměrňovaným „snem".

Zamžikal jsem očima a ve zostřujících se rysech okolí zpozoroval doktorské duo, konkrétně pana Cocoraie v rozpravě s jakousi novou tváří – nakrátko ostříhaným vousatým brunetem ve středních letech.

Cocoraiovy oči přese mě náhodně povrchně přelétly, avšak v mžiku se obloukem navrátily, jen co mozek jejich majitele došel k uvědomění, že mu pohled oplácím. „Je vzhůru," řekl suše, sklepl ze sebe dojem udivenosti a nechal mladšího kolegu vést trajektorii vlastního pohybu ku mé posteli.