╭─────୨୧─────╮

"...sbírá jednotlivé útržky rychleji a rychleji a šije z nich nekonečnou tapiserii informací."

╰───────────╯

„Máme kavku," připomněl Kouro, „Nepotřebujeme si tu zbudovávat zvěřinec,".

„Axolotl nedělá rámus, neutíká, nepotřebuje procházky, akvárko nezabere mnoho místa," hájil jsem se.

„Joooo! Strejdo, kupte axolotla! Prosím," culila se snažně, prosebně Mia, „Já živého ještě nikdy neviděla. Jen na obrázku. Ale já bych ho chtěla vidět i živého,".

„Vy jste se proti mně rozhodli spiknout?" zaúpěl s nadsázkou Kouro, jenž byl z obou stran pod palbou kolísavě stoupajícího a klesajícího naléhání.

„Jo! Jsme s Maronem spiknutý! Spiknuli jsme se na axolotla," rozvalila se dívka přes Kourova stehna, dojímajíc nás svou sladkou pošetilostí.

Na malíčku se mi houpal malinký plastový kvítky posázený hrneček na popíjení imaginárního pitiva. „Nemám, ehm, nemám nám k tomu našemu dýchánku jít uvařit opravdový čaj?" osvobozoval jsem se obměnou tématu.

„Můžeš," Kouro způsoboval Mie záchvaty chechotu tím, že s ní laškoval a lechtal ji na chodidlech. Děvče se kroutilo jako had a rozmachovalo mohutně kolem. Mohla-li by promluvit, nezaskočila by mne kritika nedostatečného vděku za její „100% pravé" neexistující nápoje.

Postavil jsem žlutou kropenatou smaltovanou konvici na plotýnku sporáku. Trochu retro. Moderní rychlovarná byla k dispozici rovněž, ale proč to nevzít stylově postaru? Než jsem nachystal hrnky a sáčky se směsí sušených lístků populární kulturní bělokvěté rostliny, s původem v jihovýchodní Číně, již v ní bublalo. Sjal jsem ji ze zdroje ohřívání. Z hubičky unikala vzhůru pára.

Venku dul bodavý, ledový vichr, posel paní Zimy a znamení dohlednosti prvého sněhu. Zasmušilý, provlhlý, mlžný podzim. Sem tam prolétl unášený nachový, ryšavý, či zlatavý list servaný z ubohých zohýbaných haluzí městského stromoví. Ale to nebylo všechno v uděleném panoramatu, vymezeném okenním rámem...

Co to bylo za oknem? Na zábradlí. Nehnutý, pokoutný, ponurý stín. To... ach ne... Adam?! „Pan Seženu všechno" osobně. Zíral. Zíral. Jen zíral. Spadla mi čelist. Z ruky vyprchala síla stisku na držadle konvice. Víko odlétlo a vřící voda vyjma kuchyňské linky skropila částečně také mě. Konkrétněji moje prsty, citlivé místo s pomalu nejvíce nervovými zakončeními v těle.

Kouro se přihnal jako tornádo: „Marone?".

„To nic. Nic. V pořádku. Upadla mi konvice. Ale já to uklidím," chvějící jsem se shýbl, abych napravil pohromu.

„Marone, tvoje ruce,".

„Já to uklidím," sáhl jsem po nádobě. Dotyk oblasti, v předešlých chvílích zasažené látkou pod bodem varu, však ihned řekl stop. Těmahle rukama to nepůjde, Marone. Smůla. Sežeň si jiné, s láskou Horká Voda. Konvice se odkutálela o kus dále.

„Marone, zastav. Opařil ses?".

Kruci! Kruci, kruci, kruci. Adam mě našel. Krom vazby na Koura zná i můj reálný obličej, adresu. Děsí mě. Čeho může být schopný? Hloupý dotaz. Všeho. Je všehoschopný. Ale můžu si za tohle sám. Pustil jsem si ho moc k tělu. Nevím o něm nic, ale on sbírá jednotlivé útržky rychleji a rychleji a šije z nich nekonečnou tapiserii informací. „On. Sleduje. Sleduje mě. Je tam...".

„Kde?".

„Za oknem,".

„Kdo?"

„On...".