╭─────୨୧─────╮

"Naštěstí byt číslo 15 oplýval mnohými příjemnými překvapeními..."

╰───────────╯

Umanul jsem si, že zkusím Viktora pohladit po zádech. Zlehka. Nepospíchat. Jenže již jemný styk lůžka prstu s opeřeným stvořením spustil bezprostředně lavinu jeho obnovené skepse vůči mě. Rozmáchl křídly a odplachtil na postel, zaujímajíc obranný, nahrbený postoj s pootevřeným zobákem. Znatelně více než posunků pro zastrašení protivníka jsem se lekl prudkosti přechodu z klidného sezení a konzumování do divoké bojovnosti. Škubl jsem sebou vzad, čímž jsem převrátil malé nestabilní křesílko, nerovnoměrně zatížené odloženým oblečením, jež se z pochybných důvodů zjevilo nevhodně jinde oproti normálnímu umístění.

V sehnutí jsem sbíral věci, když tu najednou na koberec sklouzla bílá kartička. Co to...? Vizitka. Adamova vizitka. Vzpomněl jsem si na noční střetnutí, jeho slova – „Sháním, oč kdo požádá". Tvrdil, že pro „zákazníky" získá všechno. Pokud by to byla pravda, dalo by se jednoduše objednat si u něj nalezení a donášku mých vynálezů od Viktorie? Obracel jsem vizitku z rubu na líc, z líce na rub, neustále dokola. Ne. Prozradit mu, co mi bylo odebráno, by nevedlo k ničemu dobrému. Nelze mít jistotu, že mě neudá, až zjistí, kdo jsem. Ale... nějaká menší službička od něj nezněla k zahození. Předání bych naplánoval na neutrálním stanovišti, neřekl bych jméno, neukázal svou tvář a nechtěl nic evidentně podezřelého. Pokud jsem zvládl z obyčejných denních potřeb vyrábět divy v deseti letech věku, zvládnu to nyní rovněž.

„Co si o tom myslíš, Viktore? Mám mu zavolat?" pronesl jsem nahlas bez objasnění kontextu, nenárokujíc si pochopitelně slyšet ptákův názor, „Uvažuju takhle. Jestliže to budu chtít od Koura, pojme podezření, o což nestojíme. Že? Zato Adamovi může být využití požadovaného materiálu jedno. Poslat ho pro to je lepší, než se maskovat a riskovat osobně. Nesouhlasíš?". Viktor se sklonil a začal cukat směrem k sobě povlečením peřiny, čímž neúmyslně vyvolal dojem schvalujícího kývání. „Já věděl, že můj nápad podpoříš!" uchechtl jsem se, odhodil kouli zmuchlaných šatů a bez dalšího váhání se sháněl po telefonu. Můj mobil skončil kdo ví kde. Zlostí byl vypuzen z mého života i dosahu poté, kdy zavinil únos mě i Koura. Naštěstí byt číslo 15 oplýval mnohými příjemnými překvapeními, mezi něž se řadila zásuvka se staršími, přesto funkčními Kourovými telefonními přístroji, nechanými po ruce jako pojistka, kdyby se současně používaný komunikační prostředek porouchal. Vylovil jsem model zachovalého zevnějšku, užil rezervní SIM karty, vyťukal na klávesnici kombinaci devíti číslic, zmáčkl vytáčení...

Ještě toho dne jsem si domluvil schůzku u řeky, pod mostem, ke kterému vedla cesta relativně bez nebezpečí. Vypočítával jsem čas, abych se navrátil zpátky před Kourem, ale zároveň Adamovi poskytl přiměřený počet hodin od skončení telefonátu. Využil jsem svojí nedůslednosti ohledně make-upu, jež mi přes noc zůstal a mohl tedy právě posloužit jako rozpoznávací znak.

Kavka Viktor byl doma, Kouro v práci, já opřený o mostní pilíř vedle tekoucí řeky se zdviženou hladinou díky nedávným dešťům. Modrovlasý muž po lehkém zpoždění dorazil. „Nečekal jsem, že se ozveš tak brzo. Nečekal jsem, že se kdy vůbec ozveš!" postavil mi k nohám kufr středních rozměrů, zato vysoké hmotnosti, „Uf, přijdu si, jako kdybych vyloupil železářství, drogerii, galanterii a lékárnu," dal si ruce v bok.

„A není to přesně to, co se stalo?" zeptal jsem se.

Adam zakroutil hlavou: „Já nekradu,"...