╭─────୨୧─────╮

"Jádro prožrané špatností nikdy nebude beze skvrny... "

╰───────────╯

Ze všeho nejdříve oblečení. Rozhodně. Nahlédl jsem do objemné šatní skříně zabírající podstatnou část ložnice. Bez dlouhých okolkům v ní padla náhodná neodůvodnitelná volba na několik kousků šatstva. Plýtvat minuty výměnou či podrobnějším hledáním mi za to v tomto případě nestálo. Rozprostřel jsem jedno z Kourových triček před sebou. Dle předpokladů bylo poněkud delší i volnější, než by mi vyhovovalo. Zmáčkl jsem ho v náručí a nasál jeho vůni. Omamné mužné aroma mi jen připomínalo, jak mi již Kouro chybí.

Hned co jsem zakryl svou nahotu, kdybych byl býval byl normálním člověkem, nemohl bych vynechat ranní kávu. Mně se však takový „nakopávací" rituál vyhýbal. Rvát do sebe denně kofein? Netřeba. Namísto kávovaru jsem uchopil květináč se Sansevieria trifasciata, totiž tchýniným jazykem. Chtěl jsem ho přemístit pryč z okolí místa, kde se spí. Nezapomínejme, že zelené organismy provádějí fotosyntézu nepřetržitě, rovněž v noci. Spotřebovávají nám kyslík, potvůrky. Z toho vyplývá nevhodnost přechovávat je v pokojích určených odpočinku. Ještě by nás - dýchající - svou chemickou činností přidusily!

Nové útočiště rostlince bylo nalezeno na parapetu v Kourově pracovně. Na parapetu. Na parapetu, pod nímž byl stůl. Bílý stůl, na němž byly bílé papíry. Papíry, na nichž byla písmenka. Písmenka, jež jsem dobře poznal. Čtyři písmenka. „PWIT". Vytřeštil jsem oči. Snad. Mohl by to být soupis informací o inspekci ve Viktoriině firmě? Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vpravo. Vlevo. Nádech. Výdech. Věděl jsem, že přede mnou ležel klíč k navrácení mých zbraní a vynálezů právoplatnému majiteli. Mně. Kde jinde by byly, než v PWIT? Kde jinde by se našel popis jejich stavů, počtů a umístění, než zde? Na dosah. Všecičko na dosah. Nechráněné. Kouro to tam nechal ležet. Neměl bych! Jenomže já tak chtěl! Jen nakouknout. Trochu si počíst.

Marone, přestaň!

Marone, pokračuj!

To Kourovi nemůžeš udělat, bude z toho mít problémy!

Kouro se to nedozví!

Ještě hůř, třeba se to dozví někdo jiný!

Kouro má všechno, ty, Marone, nemáš nic. Nechceš to zpátky?

Nechceš to zpátky!

Chceš! Víš, že chceš. Máš na to nárok.

Nepotřebuješ to.

Roky výzkumu. Roky práce. Nezahoď to.

Kouro by byl zklamaný. Není to určeno tvým očím.

Nenech si sebrat navždy, co je tvé.

Věci se změnily. Kouro ti věří, Marone.

Nevěř lidem, proradným hadům. Věř sobě.

Kouro tě má rád.

Co byly vždy tvé sny? Dokážeš to. Všichni se ti skloní. Pokleknou před tebou. Budou se kát. Budou se bát...

Dost! Stačí! Hlasy v mé hlavě. Tak hlasité. Živé. Agresivní. Útočné. Vedly hádky. V závěru argumentací převážil a zvítězil ten špatný. Špatný? Zaslouží si přízvisko „špatný"? Z pohledu ostatních ano. Mně osobně ale špatný nepřišel. Hnal mě k uskutečnění dlouho vytoužených cílů. Minulost nešla zahodit ze dne na den. Ne. Ne, já se nezměnil. Láska mění? Láska nemění. Láska manipuluje. Dočasně. Ale co je, to je. Jádro prožrané špatností nikdy nebude beze skvrny... Se zatajeným dechem jsem začal číst.