╭─────୨୧─────╮

"To znamená... že jsem volný!"

╰───────────╯

„I mně. Fantazíroval jsem o dni, kdy by se tohle mohlo stát, ale nevěřil jsem. Teď... teď chápu, proč jsem tu musel strávit tolik let. Všechno byla důmyslně naplánovaná hra osudu. Čekal jsem na tebe, byť jsem neměl potuch," ztichli jsme, ne snad pro nedostatek témat k probrání, ale protože tohle byl zázrak. Zázrak, na jehož uskutečnění existovala mizivá šance, ale přece se stal. „Ale... Jak TY jsi umřel? Taky nejsi ve věku, kdy bys na to měl nárok!" zeptal se polohlasně s bratrskou ochranářskou starostlivostí.

„Asi jsem spadl z balkónu? Alespoň myslím. Je to to poslední, co si pamatuju," neměl jsem jistotu. Dění z nedávné minulosti bylo v mlze. A jestli ve výsledku finální konec zavinilo přeražení vazu, nabodnutí na železné konstrukce níže, či pomalejší pozdější vykrvácení, o tom jsem neměl zdání. Jak bych taky mohl, že ano?

„Pokud jsi na pochybách, zjistíš to ve svojí složce," oddálil se Viktor o trochu.

No jo, složka. Ani jsem ji doposud, za dobu, co jsem ji s sebou vláčel, neotevřel. Právě teď přišel správný čas. Samotného mě obsah zajímal. Sebral jsem ji, přesunul se z úvodní stránky na text na další. Počkat!

„Děje se něco?" podíval se na mě Viktor zaskočený mým překvapeným výrazem.

„Viktore... Ta složka není moje,".

„Čí tedy?".

„Tvoje," podal jsem mu soubor informací opatřený jeho jménem. Příjmení se shodovalo, iniciály rovněž, ale při rozepsání vyšlo najevo, že muselo dojít k záměně. Tak přeci jen jsem mu vlastně tohle nesl, jak od prvopočátku doufal. A proto mi dveře u vrátného neumožnily průchod!

Rozzářil se, dychtivě přehlédl řádky: „Opravdu! To znamená... že jsem volný! Nebudu nadále zdejším vězněm!".

Zato já se neradoval . Nechtěl jsem se loučit. Nechtěl jsem ho podruhé ztratit. „Takže teď půjdeš?".

„Čekal jsem dost dlouho, tak to ještě chvíli vydržím. Dokud to nevyřešíme s tebou. Nenechám tě samotného, Valentine,".

To potěšilo. „Díky," řekl jsem dojatě, „Jen, prosím, říkej mi „Marone". Už nejsem Valentin...".

Spojeným palcem a ukazováčkem do kruhu pod nataženými zbylými třemi prsty stvrdil prosbu. „V tom případě, Marone," kladl důraz na oslovení, „vstaň a vyhrň si tričko,".

„Cože?" skoro jsem se vyděsil.

„Neboj! Jenom ti zjistím přesnou příčinu smrti. I bez složky. Občas je totiž potřeba takové kroky učinit, když třeba zemře malé dítě, s nímž není žádná domluva, a neví se o něm nic. Existuje na to zařízení,". Zrušil jsem kontakt se sedátkem, vzpřímil se a odhalil hrudník. Viktor pomocí dvou přísavek propojil moji kůži dráty s krabičkou o podobě vědecké kalkulačky. „Udělám virtuální most k tvému fyzickému tělu a displej mi zobrazí dostatek změřených údajů, z nichž vše určím. Nehýbej se," dovysvětlil. Slabounký pocit elektrických výbojů mnou prošel. Přístroj ve Viktorových rukou po pár sekundách začal pípat a svítit.

„Tedy?" naklonil jsem se, abych viděl výsledky, ale Viktor obrazovkou ucukl pryč, „Neukážeš mi to? Týká se mě to!".

„Musí to být rozbité! Chviličku! Ještě jednou!" spustil jedním tlačítkem zjišťování podruhé. „Proboha. Je to stejné! Proč je to stejné? Nemožné! Tohle! Tohle je nemožné!" křečovitě div nedrtil věc, již držel, trochu vyšiloval. Možná přeháněl. Takové drama!

„Co? Co je stejné? Co je nemožné?," byl jsem napjatější než struna.

„Marone... tvoje tělo...ty... žiješ!"