╭─────୨୧─────╮

"...podobné události jejich účastníky... ehm... sbližují."

╰───────────╯

Seděli jsme vedle sebe na pohovce bok po boku. Pili víno. Hodně vína. Neskončilo to jednou lahví. Kéž by skončilo. Kouro byl značně vybavený. Vína bílá, červená, růžová, pozdní sběry, ledová, archivní... Dokonce přinesl oranžové víno, o němž do té doby snad možná ani neslyšel. Vzpomínám na útržky hovoru. Například, jak Kouro připomněl ples ve druhém ročníku studia. Na škole, jakou jsme navštěvovali, nešlo očekávat mnoho dívek. Proto jsme prostě šli na ples my dva spolu. Kdo by dokázal lépe nahradit partnerku než nejlepší kamarád? Bylo to pro legraci, samozřejmě...

Mluvili jsme mnoho, možná i příliš. S každou další minutou, každou další kapkou alkoholu, jsem byl uvolněnější a sdílnější. Opatrnost? Umírněnost? Sebeovládání? Kdepak. Kouro na tom nebyl lépe, byť jeho organismus musel být účinkům ethanolu navyklejší výrazně více než můj. Co mi z pokročilejších večerních hodin zůstalo v paměti, je hlasitý smích, vzájemné postrkování, zesměšňování naprosto všeho vážného na této planetě, strhávání závěsů z oken, četné pády na zem, házení prázdných lahví z balkónu, křik nebo rány přicházející z vedlejších bytů na důkaz nespokojenosti sousedů kvůli rušení nočního klidu... Za štěstí považuji naši nemožnost najít klíče, což nám jako jediné zabránilo odchodu ven do ulic a pravděpodobně pomohlo předejít vandalismu ve veřejných prostranství, následovanému nevyhnutelným zadržením policií.

Upřímně, nerozumím, proč jsem to nechal zajít tak daleko. Co mě to popadlo? Takovými „akcemi" má osoba odjakživa pohrdala. Podobné opilecké výtržnosti tropívaly pouze podřadné lidské trosky, které neměly lepší využití svého času, peněz a dobrovolně se oddávaly bujarému ničení vlastních mozkových buněk. Tento den dokázal smutnou pravdu, že i já jsem jen člověk. Jen člověk. Člověk, jehož odolnost vůči prostým neřestem pořádně ochabla. Pravdou nicméně zůstává, že podobné události jejich účastníky... ehm... sbližují. Léta zanedbávané přátelské pouto se dočkalo nebývale rychlého obnovení do původní podoby, ne-li ještě většího utužení.

Vzbudilo mne slunce. Otravné pronikavé záření naší nejbližší hvězdy, přicházející skrze okenní tabulky, jež, zcela překvapivě, postrádaly závěsy. Že by se ovšem jednalo o první ranní světlo při východu? Ne. Přes nepřítomnost hodin anebo jiného ukazatele času, mi sklon dopadu paprsků spolu s jejich intenzitou podaly jasně zřetelnou informaci, že poledne už minulo. Příšerná bolest hlavy a vlastně i celého těla mi nejprve neumožnily rychle se zorientovat ohledně momentální pozice nebo situace. „Kouro?" sháněl jsem se po příteli rozespale. Jeho nalezení se však ukázalo být nadmíru snadné. Kouro totiž ležel a stále spal přímo pode mnou. Či snad lépe říct, že já ležel na něm. Má hlava spočívala v oblasti jeho hrudníku, zatímco si mě jednou paží obmotanou kolem mého pasu tiskl k sobě. No... Páni... Překvapivé. Nečekané. Ač mi nebylo známo nic o příčině této situace, naštěstí oběma z oblečení chyběly pouze boty a nic dalšího, což dokazovalo jakousi nevinnost vzniklé polohy těl. Býval bych byl vstal, začal jednat. Bohužel mé ztěžklé údy nepřispívaly snadnosti pohybu. Zbytkový alkohol působil coby závaží, zakazující opustit pohovku i Kourovo sevření. Na všechny snahy jsem brzy rezignoval, nechal víčka opět klesnout. A vlastně... to nebylo zase tak špatné. Slyšel jsem Kourův tlukot srdce, cítil jeho dech, teplo. Byl to příjemný pocit. Pro jednou jsem se cítil v bezpečí.