╭─────୨୧─────╮

"Času jsem neměl nazbyt."

╰───────────╯

Nudně, nezajímavě se budu opakovat. Vzbudil jsem se asi za dvě hodiny. Tentokrát již ne v sedě, nýbrž v leže na posteli v nějakém pokoji jako ze špatného, ubohého hotelu. Nebylo mi zrovna nejlépe, uznávám. Hlava mi třeštila, oči se zavíraly únavou. Alespoň ruce už splaskly. Nadšením bych je nejradši políbil! Jaké štěstí! Ale byli to hlupáci! Museli se v té pistoli šťourat, něco vyndat nebo nedošroubovat zásobník, jinak by se něco takového přece nemohlo stát.

Věděl jsem, že mě tam z nějakého důvodu chtěli. Kvůli mé eliminaci anebo jistým informacím, jež mi byly známy. Možná. Dokud mysleli, že jsem byl mimo, měl jsem čas přemýšlet. Jít dveřmi by bylo bláhové, ale okno. To znělo lépe. 

Pohlédl jsem skrz okenní tabulku ven. Tma, zřejmě tak kolem deváté večerní. V dáli zářila světla, byl slyšet slabě velkoměstský šum smíchaný s troubením aut. Přímo pod oknem byla spleť trubek, větracích šachet a rour. Nerozeznal jsem v té tmě dost dobře, o co přesně jde. Opodál svítila pouze jedna oranžová pouliční lampa skomírajícím světlem. Co dobře rozeznat šlo, byla vodní hladina. Pravděpodobně přehrada na severní části města. V to jsem doufal. Možné bylo i to, že mě přemístili do jiného města, ale tuto možnost jsem vyloučil jako nepravděpodobnou.

Času jsem neměl nazbyt. Zdálo se až příliš snadné vylézt oknem, sklouznout po šikmé střeše, seskočit na betonový chodník ke zmíněné lampě a prostě si odejít, ale za pokus to stálo. Při otevírání okna se dole zjevil ten muž, který mě otravoval na plese. Zakryl jsem si dlaní pusu, aby nezaslechl můj zrychlený dech, jež se mi díky návalu adrenalinu v žilách zdál až příliš hlasitý. Prošel kolem a vešel malými dveřmi dovnitř budovy, kde jsem byl i já. Hrozně dupal. Jeho kroky byly zřetelně slyšet i přes zavřené dveře. 

Okno trochu zaskřípalo, o stáří budovy nebylo pochyb. Mohla být asi tak ze šedesátých nebo sedmdesátých let minulého století. Zkontroloval jsem okolí. Klid. Uf. Klekl jsem na šikmou střechu, přidržel se parapetu a pomalu za sebou zavřel. V pažích mi lehce škubalo, s dostatečnou koncentrací jsem se však ovládl. Pak zbývalo pomalu, potichu sešplhat a doufat, že střešní tašky jsou kvalitně připevněny a zůstanou na svých místech. Jedna se sice uvolnila, ale nespadla. Kdyby spadla... Uh, nechci na to ani myslet... Spustil jsem se z okraje střechy. Zbývajících pár metrů nebyl problém seskočit. 

Opravdu? Opravdu se to povedlo? Je to možné? Sice měli mé věci, ale to nebylo důležité. Podél zdí jsem se proplížil k bráně, prolezl rozbitým plotem a skrz houští se začal prodírat k civilizaci. Po četných ohlédnutích dozadu jsem usoudil, že po mě vskutku nepátrají a s celkem klidným srdcem zrychlil svůj postup vpřed.