╭─────୨୧─────╮

"Inu, možná to nebyl nejtaktičtější krok."

╰───────────╯

Skříň jsem zavřel a s pyšným úšklebkem v obličeji směřoval vzhůru. Doslova vzhůru. Po objeveném schodišti jsem se snažil dostat co nejdál, předtím než někomu dojde, o co tu jde a hlavně, než všechno znovu nahodí. Intuice zavedla mé kroky až na dlouhou chodbu. Odhaduji, že byla v druhém poschodí, ale přehled o své pozici jsem v tu chvíli skutečně moc neměl.

Rána! Podlaha mi zdánlivě zaduněla pod nohama. Světla se rozsvítila. Elektřina byla zpět. Viktorie si očividně zařídila záložní zdroj. Chytrá holka. V hlavě jsem měl snad stovku sarkastických poznámek, jež bych mohl pronést. Ale k čemu mluvit, když není posluchačů?

Celé prostředí se zdálo za světla kompletně vyměněné. Povzdychl jsem si, mapu na stěně tam vážně neměli. Po mé levici se mihlo několik postav, což mi pomohlo určit, kam jít dál. Doprava. Rozhodně doprava. Brzy jsem došel k výtahu, což se mi zrovna líbilo. Jak znám Viktorii, své osobní zázemí si musela zřídit někde nahoře. Chvilku jsem zapřemýšlel nad spojením slov „jak znám Viktorii". Znám ji ještě vůbec? Ať už byla odpověď jakákoliv, v tomhle případě jsem si dost věřil. Nadešla tedy chvíle pro mou, šťastnou náhodou získanou, přístupovou kartu. Masivní kovové dveře výtahu se rozestoupily, abych následně mohl obdélníkový placatý kus plastu zasunout do štěrbiny tomu určené. Zeleně svítící kontrolka mi potvrdila správnost mého počínání a nic proto nebránilo stisknutí tlačítka s požadovaným číslem. Má volba byla jasná. Nejhornější patro. A už jen doufat. Necelou minutu trvající cesta se mi zdála děsivě dlouhou. Ukracoval jsem si ji pozorováním vlastního odrazu v zrcadle na stěně. Hmmmm. Nechci se vytahovat, ale moje ženská podoba byla docela sexy. Prstem jsem si přejel po linii obočí a zastrčil vyčnívající pramen vlasů za ucho. Reprezentativnost, ta musí být!

Cinknutí ohlásilo „konečnou stanici". Vystupovat prosím, dámy a pánové. Vystrčil jsem ven nejprve hlavu. Čistý vzduch. Přímo na stěně naproti se vyjímala draze vypadající replika dřeva zasazená do neméně luxusních futer. Pokud tomu tady někdo šéfoval, musel sídlit zde. Štítek na dveřích nesl Viktoriino jméno, nemýlil jsem se. Odkašlal jsem si a sebejistě šel zaklepat. Zdá se vám to neopatrné? Nelogické? Inu, možná to nebyl nejtaktičtější krok. Spoléhal jsem ale na to, že Viktorie mou ženskou podobu tak dobře nezná. Nedočkal jsem se otevření. Sáhl jsem tudíž po klice a vešel.

„Nevím, že bych vás vyzvala vejít," pronesl bez zájmu ženský hlas zpoza stolu. Zamrazilo mě na těle. Viktorie. Ta svině. Ani jí nestojím za zvednutí očí od papírů? Celá místnost působila novým dojmem. Pochopitelné. Nedávno zařízené. Čisté, geometrické, chladné. Chladné jako ona!