╭─────୨୧─────╮

"Nepřijde jim divné, že tu prší osoby?"

╰───────────╯

Tvrdý náraz na beton pod balkónem mi přelámal snad půlku ze všech 210 kostí, tvořících kostru člověka. Pokud by nestačila k okamžitému poklesu životních funkcí rozbitá hlava, pojistkou se stal zlomený krk a vnitřní krvácení... Teda, to byl v dané situaci předpokládaný scénář...

Ve skutečnosti se věc měla trochu jinak. Trochu víc jinak. Dobrá, vlastně úplně jinak! Dopadnutí se vymykalo všem mně známým zákonům fyziky, vesmíru i fungování světa, už jen faktem, že mi nezpůsobilo jediné zranění ani sebemenší bolest. Pomineme-li tu psychickou, kterou jsem již cítil. K vlastnímu nechápavému úžasu jsem se nezvedal ze zaprášeného chodníku ve stínu bytového domu, nýbrž z čisté dřevěné podlahy v honosné hale s estetickými doplňky z počátku 20. století. Nade mnou jen strop s luxusním lustrem. Žádné otvory, magické brány, průchody, červí díry. Odkud seshora jsem spadl? Co je to za místo? Vyvracel jsem krk do všech stran, abych se rozkoukal.

Kouro a David nikde, zato úctyhodný počet jiných lidí všech věkových i společenských skupin chodil sem a tam kolem mě, neukazujíc víc, než občasný pohrdavý pohled, založený na mé směšně rozpláclé poloze na břiše, později neohrabanému stoji. Nepřijde jim divné, že tu prší osoby?

Mohlo to být nádraží, ale žádní zdejší neměli zavazadla. Že by banka? Úřad? Nakrátko vytvořená mezera v davu mi otevřela pohled na řadu přepážek. Snad tam někdo poradí! Protlačil jsem se k jedné z úřednic ve světlých stejnokrojích, sedícími za skly: „Dobrý den, kde to jsem?". Namířila na mě svítícím strojkem, jakým se čtou v obchodech prodavačky u pokladen čárové kódy. Jsem tady v roli zboží? Vzápětí sáhla pod desku stolu a podala mi něco typu těžko čitelné, nekřesťansky složité ID karty. Ač bez fotografie, přesto obsahovala mé pravé, reálné, roky nepoužívané jméno z mého rodného listu! Jak? Jak to zjistila? „Promiňte," zakoktal jsem, „k čemu to je? Já tohle nechtěl. Ptal jsem se...".

„Další, prosím!" zavolala zlehka zvýšeným hlasem, hledíc kamsi do neurčita, jako by se toužila zbavit povinnosti odpovídat.

„Paní... nebo slečno, já nerozumím...".

„Další!" na druhé vyzvání se přihrnula malá stařenka se šedinami a květovanou blůzou, odstrčila mě a nechala na sobě vykonat totožný proces, vedoucí k získání průkazu, jaký proběhl vteřiny v minulosti.

Ke třetí zkoušce o zisk nároku pro informování nedošlo. Vlnobití lidí mě stahovalo s sebou dál a dál a já se mohl pouze pokoušet, obrazně řečeno, nadechovat nad hladinou a plynout s proudem, abych nebyl ušlapán nebo umačkán. „Pardon, nevíte, kam jdeme?" poklepával jsem v zajetí úzkostné nekomfortnosti, za chůze na ramena osob poblíž. Nelíbilo se mi to. Mysl byl jeden velký neuspořádány, pomatený chaos, až do doby, kdy mě napadlo podrobněji prohlížet svou čerstvou, podivnou ID kartu. Vyjma jména patřily ke srozumitelným údajům i řádky nadepsané „Datum narození" a „Datum úmrtí".