╭─────୨୧─────╮

"Uvidíme se na sále. Budu se těšit."

╰───────────╯

V konečném součtu mi nejhorší na nemocnici připadalo, že Koura vyhostili po dobu nočních hodin, jelikož technicky nebyl považován za rodinného příslušníka, sic mi byl nejbližší rodinou, jakou jsem měl.

Po vrcholně neprofesionálně provedeném prozáření rentgenem jsem ležel na lůžku dezinfekcí čpící jizby, postrádající jakékoliv barvy. Bílá, do které by to nikdo býval neřekl, nyní způsobovala strašlivě depresivní pocity. Nepřítomnost podnětů k zabavení mozků by ústila jedině v halucinace, vidiny či slyšiny. Hledal jsem tudíž i to nejméně záživné a obohacující „něco", nad čím bych mohl přemýšlet pro ukrácení dlouhé chvíle. Paprsky světla procházející skrze polozatažené žaluzie, drobný bezobratlý tvoreček ťapkající všema šesti nožičkama na okenním rámu, vypáraná nit u knoflíku na peřině, záhadná čmouha u stopu... Nic nebylo příliš málo k stání se předmětem mého filozofování.

S duchařskou neslyšností jeden z odporně zpomalených doktůrků, chválabohu, přece jen dokázal utvořit o mně nějaký závěr, jež mi milosrdně přišel přetlumočit. Dle příslibů jsem očekával odborníka v oboru, chirurga obohaceného letitou zkušeností. „Už je to nějakou dobu, co jsme se viděli posledně, že? Copak jste dělal, že jste se tak zřídil, drahý pane paciente?" oslovoval mě poněkud neformálně ironicky, ihned jak si byl jist soukromím nás dvou.

Otázka a tón tohoto typu nemohly být nahodilé. Hodlal jsem jejich příčině přijít na kloub, ať už by výsledkem mělo být nečekané shledání starých známých nebo poukázání na nevhodný omyl druhé strany. „My se zná...?" nakousl jsem dotázání, zatímco jsem otáčel hlavu k přesměrování pozornosti na doktora. Smrtka s kosou by mě v současné situaci potěšila více, než to, čehož mé oči spatřily. Víte co to bylo? Zkuste uhodnout. Je to modré, šílené a tvrdí to, že mě to má rádo. Ano, správně, Adam. „Ty jsi chirurg?!" nadskočil jsem na posteli, vidouc ho v bělostném plášti, opatřeném pravě vypadající identifikační visačkou.

„Chirurg? Ne. I když, hm, počkej chvilku... Ne. Nevím o tom, že bych byl. Ale ještě dneska tě budu operovat. Bude to sranda, neboj, někoho už jsem vykuchal, skalpel držet umím... Ohrožující krevní sraženina, kdesi cosi. Šance na přežití přes 70%. To jsou přeci krásné vyhlídky! Zvládneme to," prolistoval v rychlosti a naprostém klidu listiny na pevném podkladu svých tmavomodrých desek, načež na ně ťukl zavřeným hrotem propisky.

„Vypadni ode mě! Tohle není sranda...". Z představy, že bych šel pod kudlu JEMU mi přejel mráz po zádech. Jak se sem dostal? Kdo ho sem pustil? Nelze přece, aby mu to procházelo! 

„Není? Ale já se bavím! Náramně dobře, abych byl upřímný,".

„Adame, zapřísahám tě...".

„Shshsh! Jenom si hlídám svého oblíbeného „obchodního partnera". Platí to snad pořád. Není to tak?" opřel se o kovovou tyč na kraji mojí postele. Chvíli jsme na sebe zírali, z očí do očí, z duše do duše, než zkontrolováním hodinek onen proces náhle zastavil. „Jejda, to už je hodin! Měl bych si předtím alespoň umýt ruce. Myslím. Nevím, jestli je to potřeba, ale ostatní to občas dělají. Heh. Zvláštní. Místní tradice? To je jedno. Uvidíme se na sále. Budu se těšit,".

Mávl na rozlučkový pozdrav a sebevědomým krokem si odtancoval. Ve dveřích cvakl zámek a já jen utopil obličej v dlaních, majíc srdce až v krku. Nechtěl jsem být sprostý, ale na tohle se nedalo říct nic hezkého... Kurva...