╭─────୨୧─────╮

"Něco. Něco výjimečného."

╰───────────╯

Usadil jsem se na stoličku za klavír, zaklapl obě svá víčka. Světla netřeba. Na hudbu nemusíte vidět, hudbu musíte cítit. Umístil jsem chodidlo na pedál, prsty na klávesy a chvíli po nich jen přejížděl, vnímal strukturu a to ticho. Božské ticho osamoceného, temného krámku. Konečně jsem se mohl pořádně zklidnit. A dýchat. V mysli mi vyvstal obraz „pana tajemného inspektora". Tvář přejel úsměv. Na tom muži něco bylo. Něco. Něco výjimečného. Kéž bych ho znova potkal, při nějaké důstojnější situaci a oděn v jiných než ženských šatech. Komičnost mého vzezření jsem ale zas tak neřešil. „Však já si vzpomenu, kdo jsi..." špitl jsem si pro sebe. Dále jsem upozadil logiku a nechal mé pocity převzít kontrolu. Strach. Bolest. Vášeň. Touha. Víra. Smutek. Radost. Zklamání. Vděčnost. Zlost. Hrdost. Vzrušení... Celé nitro. Všechno, co nelze slovy vyjádřit. To, na co slova nestačí. I to, o čem jsem možná sám nevěděl. Moje ruce tančily na černých a bílých ploškách. Chvílemi pomaleji. Chvílemi rychleji. Kladívka bila do strun. Tóny se střídaly, mísily. Ponořil jsem se do melodie, nechal vlastní vnitřní bouři hřmít. Bylo to souznění. Harmonické souznění mne a hudby. Melodie se nesla večerem. A já hrál. A hrál... Nedovedu říci přesně proč, ale z očí začaly samovolně stékat slzy. Měl jsem husí kůži, nevnímal realitu, zapomínal na čas. Všechno mi bylo jedno... Což se nakonec ukázalo jako ne moc dobré.

Z hudebního tranzu jsem byl doslova vytržen. Čísi ruce znenadání zezadu uchopily mé torzo, aby mě silou odpoutaly od hraní. Podlaha mě přivítala s otevřenou náručí, avšak dosti tvrdě. Má ústa zůstala polorozevřena a oči se vytřeštily z toho šoku.

„Marone! Marone, tak slyšíš přece?!" řekla osoba, jež mě dostala na zem. Zrakové orgány ve tmě moc platné nebyly, nicméně ty sluchové neklamaly. Monika?!

„Co tady děláš? Co se... děje?" začal jsem s oprávněným rozhořčením. Pískání sirén policejních vozidel a modré záblesky zpoza závěsu ovšem situaci a její příčiny v mžiku objasnily.

Monika pohlédla krátce směrem, kde se nacházel zdroj hluku i světel. „Tak dělej, nesmí tě tu najít," popadla mou ruku, pomohla mi na nohy a bez dalších otázek spěšně vykročila k zadnímu východu. Zatímco antikvariát se plnil stíny ozbrojených postav s blyštivým odznaky na uniformách, já, nyní vlastně i celkem rád, proklouzl za Moničiny pomoci ven. Tam čekalo osobní vozidlo s povědomým řidičem, Moničiným kolegou Richardem. Monika otevřela přední dveře, abych si nastoupil, ale nehodlal jsem snášet vyčítavé pohledy ze dvou stran, proto jsem raději obsadil zadní sedadlo. Doktorka s povzdechem usedla vedle Richarda. Ve chvílích jako byla tato, není vhodné se dohadovat. 

Poté, co se automobil dal do pohybu, nastalo ticho. Ti dva na sebe vrhly váhavé pohledy, zatímco já svůj pohled odvrátil a pozoroval rychle měnící se okolí přes zatmavené okénko.